Maminka píše pohádku

Líbí se ti soutěž? Dej

Zaslat pohádku Pohádková soutěž
Vyhraj a vydáme tvou pohádku knižně!

Dech stromu - 2. díl

Líbí se ti pohádka?

Nakreslil(a) Marie Keltnerová- malířka

napsal(a) Helena Dostálová pro Pro všechny...

Dech stromu 2. díl

 

Za zády skupinky, která se pohybovala směrem někam… kam, věděl s jistotou jen Ríša, se opravdu dělo něco záhadného!

Sledovalo je tak žalostné stvoření, až srdce usedalo… Z jeho pláště, který byl teď již úplně černý, kapaly kapky smutku a jeho stav byl jako mihotající se pouliční lampa ve větru…

Nikdo kromě straky ho zatím nezahlédl, ale naši kamarádi podvědomě přidávali do kroku a nakonec

už pelášili z prudkého kopce Petřína od dětského hřiště. Straka Zlobinda je stále popoháněla svým krákáním… „Přidejte! Utíkejte!“

Ale to stvoření, které je sledovalo už od začátku, se pohybovalo čím dál tím rychleji a jeho velikost začínala být nezměrná. Popohánění straky už málem nemělo smysl…

Když naším očím zatím skrytá skupinka scházela k ulici pod Petřínem, něco tak zaúpělo, až se lidé začali otáčet po tramvajích, jestli z nějakého náhlého důvodu nebrzdí. Ale tramvaje tou příčinou nebyly, projížděly bez velkých problémů z Újezdu na Malostranské náměstí anebo stály poslušně na červenou.

Ale v tu chvíli začala i víla… „Něco jako bych cítila, něco těžkého a churavého.“

„Někdo nám šlape na paty, na paty,“ opakovala straka, která teď podivně poletovala dokolečka nad postavou, kterou za jejich zády viděla zatím jenom ona...

Ale jak se ta zvláštní bytost přibližovala a zvyšovala svou rychlost, tím víc Zlobinda vyváděla s horlivostí sobě vlastní. „Honem utíkejme, utíkejme, je to černočerná noc zapomenutá po ránu, už jsem ji tu párkrát viděla…. Měsíc ji opomněl a na nás zapomněl. Zapomněl, že se jí budeme bát…Krá krá, sakrá,krá krá, sakrá,“ hudrovala už hodně nahlas ptačí dáma, aby si jí někdo konečně všiml…

Na popud straky zastavil Ríša celou skupinku, aby se měli čas ohlédnout, ale nic nepatřičného nezjistil, jen se začal zvedat chladnější jarní vítr a foukal jim přímo do tváří… Ríša si odhrnul vlasy z čela a zase nasadil velmi rychlé tempo…

„Opravdu se něco děje,“ zvýšila hlas Víla. Vymanila se ze Alívovi ze sevření, skoro už necítila ruku, jak pevně ji tiskl, a zastavila se v letu. A tu vypískla, ale ne strachem spíše údivem…„Anežko?“

Všichni se naráz otočili, kam se víla tak rychle ztratila a na koho volá. „Anežkóó,“ volala víla. A za malou chvilku už seděla holčičce na rameni…

„ Kde ses tu vzala? A kam jdeš? Půjdeš s námi? Máme tu velkou záhadu….“ Vychrlila na ni všechno najednou Vůněnka. Anežka vlepila víle pusu na tvář a spustila:

„Jdu z tancování, domů. Bydlím kousek odtud v Šeříkové ulici a klidně s Vámi půjdu, jen napíšu mamce, že se zdržím.“ Vyndala z batůžku mobil a napsal v rychlosti zprávu domů… A už se připojila k podivné skupince.

Ale víla s otázkami ještě nepřestala: „Ty jsi nás neviděla? Jak letíme ulicí?“ divila se, protože o Anežce věděla, že oplývá takzvaným šestým smyslem.

„No zprvu ne, zaujalo mě spíš to stvoření, co šlo za vámi. Nejdřív se šouralo a pak jakoby vzlétlo vzhůru, bylo černě oblečené, to je v městě běžné, ale něco z něho kapalo a vůbec celé vypadalo velmi podivně. No a pak jsi už ke mně přilétla, a to stvoření se jakoby stáhlo a už ho nevidím.“

Ale v tu chvíli je přerušil Ríša, hned s další otázkou na cizí holčičku…

„Jaký člověk? O kom to mluvíš? Nikdo za námi nestojí, ani nejde. Podívej!“ ukázal za děvčata, a pak mu došlo, že Anežka ještě neví, že k celé skupince také patří… Holčička se na chlapce zvídavě podívala, jakoby na něco čekala, a vysunula k němu hlavičku.

Ale nejdříve to došlo kupodivu strace… „Zlobinda jméno mé!“ přispěchala a podávala holčičce pravé křidélko…

„A tohle je Alív,“ přidala se Vůněnka, a když se nadechla, aby představila horlivého chlapce, Ríša ji předběhl a s významným stiskem ruky se Anežce představil:

„ Richard Joneš.“

Anežka něžně sklopila oči a s jemnou úklonou pravila: „Anežka Kvítková … Školou povinná,“ hodila žertík, aby se ta trapnost chvilky trochu rozpustila. Chlapec se významně pousmál a stále tiskl Anežce ruku.

Vtom se zvedla straka ze svého bidýlka a začala zase trojčit, protože uviděla něco, co jejich očím stále unikalo, a spustila tu svou ohranou písničku… „ Už tu zase je! Už tu zase je! Ta černočerná noc, pomoc!… A blíží se k nám rychleji a rychleji, honem někam se schovejte!!!“ Svým jekotem je vystrašila tak, že se všichni začali pohybovat rychlostí střely…

„Ale kam jdete? Kam tak letíte?“ zoufale volala Anežka. Ríša ji stále držel za ruku a jen jí v běhu křikl do ucha: „Ničeho se neboj, pak ti vše vysvětlím, opravdu se ničeho neobávej a utíkej!“

Po přechodu pro chodce všichni přeběhli rušnou ulici a mířili horem pádem k parku…. Uličkami mezi domy se proplétali jako had. První Ríša, za ním za ruku vlála Anežka, která měla srdce až v krku…

Straka, která strachem už zapomněla málem lítat, poskakovala ze střechy na střechu a pořád otáčela tu svou hlavinku, aby věděla co se za nimi děje…

Proběhli teď ještě poloprázdným parkem Kampou, zahaleným spíše do půlnočních barev než do pokročilého rána, a sbíhali k řece Vltavě…

„Ještě kousek…“ křičel vzrušeně Ríša. V rychlosti, kterou pelášili, se už ani neotáčel, aby do něčeho nenarazil. Asi se otočit měl…

Nad parkem se začala zvedat postava nevídaných barev… černá na jeho těle svítila, jako by byla pokrytá tisíci malými kameny, a někde se proměňovala do tmavě fialové barvy…. Anežka se s hrůzou otočila k nebi a chtěla v běhu Ríšu zastavit, aby vše viděl… Ale chlapec se vůbec nedal stáhnout za ruku zpět. V hlavě měl jen plán útěku a vše ostatní bylo vedlejší.

„Vím, kde je zadní vchod do Mlýnů, tatínek mi ho ukázal,“ chtěl v běhu zavolat na svou novou kamarádku. Prudce se k ní otočil a v tu chvíli se zastavil a ztuhnul… Anežka běžela dál a setrvačností do něj narazila… Oba dva vykřikli a snažili si oddělit trochu naražené hlavy, které teď pozorovali podívanou nad sebou...

Rozpínalo se nad nimi a v tu to chvíli i skláňelo stvoření velikosti věže a nacházelo se nad celým parkem. Křídla protkaná tisícem jemných kořínků a tenkých kořenů se tyčila nad větvemi vzrostlých stromů. Zvedající se vítr nepocházel od jarního vání přírody, ale od pohybu křídel tohoto monstra. Černá tma je zahalila do neprůhlednosti a i bytosti zvyklé se v noci pohybovat strnuly na místě hrůzou a neviděly již nic z toho, co je zahalilo….

V ten hrozný okamžik zaburácelo nad jejich hlavami… „Tak vás mám, a všechny, tak jsem si to představoval, nezůstane tu žádný svědek, jste uvnitř mě samotného… A jste tu všichni, co něco vědí!“ zasvištělo jim okolo uší…

Černá tma zastřela světlo nad nimi… a teď se děti mohly v tom temnu jen nahmatat… Jedině straka a bytosti nadzemské se už trochu rozkoukaly, ale to, co ve tmě spatřily, se jim moc nelíbilo…

Stál tu stín s obrovskými křídly roztaženými okolo dětí. Z jeho pláště, který ho celý zakrýval, stékala a voněla smůla a začala se lepit na vše, čeho se dotkla. Nejprve na Zlobindu, která z velkou odvahou chtěla klovnout stín přímo do nohy, jak to měla ve svém bojovném zvyku. K noze ani nedoletěla, otřela se totiž o plášť, který sahal až na kraj parku, a slepila si pravé křidélko.

Anežka, která se ve tmě už jemně rozkoukávala, chytila ptáčka do rukou a začala mu smůlu z peří stírat… Ale jen se k sobě přilepili a smůla nešla ani z peří, ani z Anežčiných rukou.

Z hrozivé tmy nad nimi se zase ozval dotěrný hlas… „Teď vás pojmu do svých útrob a nechám vás ve své ochranné smůle na věky věků ztvrdnout. Nic se nevytratí z vaší krásy, jen váš život skončí…“ zachechtal se jim do tváří a do uší jim zašeptal… „Budete jako pravěká muška uvězněná ve smůle… Až naberu sílu, celé toto proklaté město, které si bere, co mu nenáleží, položím k nohám hory a bude se dokonale vyjímat v mé smůle…neměnné a ztvrdlé na kost!“

Všichni oněměli po těch hrůzných slovech, jen Ríšovi zůstalo v paměti něco, co mu dodalo odvahu, a v jeho klukovské hlavě se začal rodit nápad. „Prozradil se něčím, a já vím čím, nemá sílu, co když ji nemá i teď,“ šeptal si pod vousy Ríša.

A s hrdinstvím sobě rovným a s rukou, která pořád vězela v pevném sevření Anežky, se narovnal a zkoumavým pohledem pátral ve tmě, až našel jemu neznámého tvora. Hlasitě zvolal:

„ Co tě opravňuje nás zastrašovat zalitím do smůly. Co ty víš, co chceme? Co jdeme udělat? A koho chráníš? Nebo co chráníš? Pověz!“

Anežka obdivovala Ríšovu odvahu, ale podvědomě ho tou ještě nelepivou rukou stahovala zpátky.

Byl jí opravdu velmi sympatický, i když ho vůbec neznala, a ráda by s ním ještě mluvila, než ho ten tvor zalije do něčeho, co jí teď zůstávalo pěkně nalepené na ruce…

Tu její myšlenky přerušil mocný hlas: „Jsem strážce a dech stromu… Síla stromů je uvnitř tak obrovská, tak mocná, že bez ní by se svět netočil, ztratil by svou rovnováhu! I když jsem násilím oddělen od svého chrámu, jsem mu nablízku a další vetřelce již sem nepustím. Odejděte, ať nemusím vyplnit svojí hrozbu… vaše mysl mě mate, jelikož je ustrašená, ale vaše srdce říkají něco jiného…. Proto vám dávám poslední šanci!“

A začal svá křídla roztahovat okolo celé skupinky. Tma se ještě více prohlubovala, až se její bezednost zdála magická a hrozivá, svou strnulostí téměř všechny nakazila.

Dech stromu se již vznášel nad celým prostranstvím, jednou nohou, kupodivu velmi lidskou, se prodíral stromovím parku a druhou ponořil do koryta řeky Vltavy. Byl rozkročen s velikostí sobě vlastní a pod ním byla malá skupinka bytostí a dům, co skrýval tajemství všech… Jeho křídla byla s velké části suchá a jen zbytek tenkých kořenů si uchoval ještě trochu života. Hlavu měl hrdě vztyčenou a vše ostatní se utápělo v černé tmě…

Kam až povede rozpětí jeho křídel a velikost těla? A jak to, že ho nikdo kromě dětí nevidí? V parku chodila spousta pejskařů a jen se divili, že je šero a klidně procházeli mezi křídly toho tvora a venčili své miláčky. Neviditelnost a přitom tak reálný zážitek dělaly dětem starosti, nevěděly, jak se vysvobodit…

Ale jeden z nich zůstal v klidu a pomalým pohybem pravé ruky vyndal z kapsy kalhot něco, co velkým zázrakem dnes vyměnil ve škole s kamarádem Tomem. Byli to sirky.

„Smůla přeci hoří,“ opakoval si stále dokolečka Ríša, až temný tvor ucítil závan síry a zachytil myšlenku chlapce, který teď velmi pozorně sledoval jeho suchá křídla.

Dech stromu ztuhnul napětím… „Vidím a cítím, chlapče, a věci, co páchnou sírou, mi nedávají klid. Co chceš udělat s tím, co máš u sebe?“

„Postrašit tě, tak jako ty nás,“ řekl Ríša. „Když se nedomluvíme, stačí škrtnout, a všechno, co hoří, je na prach…“

„O čem se chceš domlouvat, když síla je na mé straně? A i vy můžete shořet v mém stromovém chrámu…“ pravil dech stromu.

Ale chlapec se nedal: „Na mé straně je důvtip a pozorné naslouchání. Dozvěděl jsem se spoustu věcí o tobě a o tvé síle, a když zjistíme, co oba dva na tomto místě chceme, vyjde třeba najevo, že nám jde o stejnou věc.

„ Vyslechni nás,“ pravil odhodlaně Ríša a otevřel krabičku plnou sirek.

Dech stromu si přešlápl v řece, až to zavlnilo s okolo plující lodí, a jemně přiblížil hlavu k chlapci. Jeho obrovská hříva sahala až do půli zad a byla celá pokrytá listím všech druhů stromů. Jako vlasy se mu listy spouštěly po ramenou, a když trochu sklonil hlavu, pár mu jich s šustotem spadlo do očí, vyprahlých po něčem, čemu děti ještě nerozuměly… Odsunul si z čela tu nádhernou zářící barevnost, která jako jediná zachycovala světlo, a hlubokým hlasem pravil: „ Vyprávěj, proč jste tady?“

Líbí se ti pohádka?

Reakce na pohádku

Další pohádky

Dech stromu - 1. díl

napsal(a) Helena Dostálová pro Pro všechny...

Jablko

napsal(a) Helena Dostálová pro Pro všechny...

Dech stromu - 1. díl

napsal(a) Helena Dostálová pro děti
× 
Kresba