Maminka píše pohádku

Líbí se ti soutěž? Dej

Zaslat pohádku Pohádková soutěž
Vyhraj a vydáme tvou pohádku knižně!

Dech stromu - 1. díl

Líbí se ti pohádka?

Nakreslil(a) Marie Keltnerová- malířka

napsal(a) Helena Dostálová pro Pro všechny...

Dech stromu 1. díl

Na pasece u lesa, v krajině známé i neznámé, odpočívala víla. Její půvab z jemného vánku se podobal spíše pavoučí záclonce než bytosti, která se ještě před chvílí pohybovala mezi lidmi z masa a kostí.

Ležela, dívala se na hrající si bílé mraky nad sebou a něžně se usmívala nad tou podívanou. Nechávala vše běžet, volně, s velkou pozorností a hlavně vonně.

Divíte se proč vonně? Je to tak… Okolo ní se šířila vůně rozkvetlých jahod, malin, růží, šeříku i cizokrajných orchidejí.

Teď asi hádáte, kdo to je? Uhodli jste to, je to víla Vůně.

Jemně se zavrtěla, měla totiž pocit, že tu není sama, a měla pravdu. Vzadu, kousíček za ní, se ozvalo:

„Ahoj,“ otočila se a přimhouřila oči do slunce. A jelikož nic neviděla, sedla si a pozdravila něco, nebo někoho, koho nebylo vidět.

„Nikoho nevidím…“ pošeptala.

„Ani nemůžeš, nejsem vidět,“ postěžoval si hlas.

„Uvidíš mě jenom tehdy, když se nadechneš a přes svůj voňavý závoj vydechneš.“

Víla dýchla přes okraj svého závoje a vůně rozkvetlého heřmánku se smísila s obrazem velmi pohledného chlapce.

Dech se jí zatajil… Poprvé uviděla Alíva.

„Už tě vidím a zdravím. Ty jsi Alív? Náš klučičí protějšek,“ rozzářily se jí oči…

„Ano jsem. Vím, že bychom se neměli vidět, natož spolu mluvit. Ale ty tak voníš, že jsem neodolal tě pozdravit. Všechny víly z vaší země nás nemohou vidět a neznají nás. Možná nás cítí, ale nevidí. My vás vídat můžeme a dělá nám to potěšení,“ usmál se Alív… „Ale tebe vidím poprvé. Tahle paseka plná jahodových květů se k tobě hodí, ale slyším a cítím něco jiného.“

„Nejsem odtud“, pravila víla, „tady jen odpočívám, moje práce je ovonět lidi svým závojem, hlavně děti. Žila jsem ve městě, tam je tak potřeba lidi občerstvovat vůní a pročisťovat vzduch. Kdybys to viděl, vzduch je tam někdy těžší než stotunový slon. A toho shonu a rychlosti. Někdy jsem se zastavila s vůní, že někomu poskytnu trochu té rozkoše z čistého vzduchu, ale hlavička člověka šup, už mi nastoupila do auta. A v autě to moc neumím, moc to drncá.“

„Nejraději mám děti,“ pokračovala rozněžnělá Vůněnka, „miminka voní jako rozkvetlá zahrada. A větší děti snad sami od sebe. Sice nepostojí, ale naslouchají mi, a když jim ukážu vonný kvítek, co jsem pro ně připravila, usmějí se a nastaví svojí vlasatou hlavičku… Ráda se jim do těch vlásků zamotávám. Někdy nemám ani moc práce, stačí je polít jejich fantazií z her a snů. Ty ti mají sny jak na filmovém plátně… Jednu holčičku ti představím, jestli budeš chtít… Je kouzelná skoro jako my,“ usmála se víla.

„Jen dospělí mi někdy dělali starosti, prošli od dětství svojí rozkvetlou zahradou a skončili s kamarádkami octomilkami u lahvičky vyčpělého octu… Někdy jsou tak kyselí, že je ani nedokážu převonět… A tím jsem se tak unavila. Když jsem už nemohla ani lítat, rozhodla jsem se, že si na téhle pasece na chvilku odpočinu…“ nadechla se a přemýšlela, kde její nový kamarád asi je.

„Ale ještě ti musím povědět,“ usmála se, „že v té zemi velkých mi pomáhala ta holčička, o které jsem povídala, jménem Anežka. Ukazovala lidem krásu, ovonění, a když potřebovali vůní pohladit, našla a natrhala mateřídoušku, to je bylinka osamělých. Já mohu sbírat jen vůni, ale ona celé květiny, a to mi moc pomáhalo. Je mi po ní nesmírně smutno, cítím to tady u srdce, víš… a děje se tam toho jěště víc, město navštívilo něco, co jako by za něj dýchalo a přitom to všem bere dech a já nepřišla na to co to je... Ach to jsem se ale rozpovídala, viď, ale jak nejsi vidět, šlo to nějak samo…“

„Hm,“ ozvalo se teď vedle ní na louce, kde si právě rozložila své voňavé závoje.

„Jsi tu ještě?“ přenesla v myšlenkách zase k té neviditelné bytosti.

„A nešlo by tě vidět pořád? Víš, nejde to povídání s vámi Alíváky nějak zjednodušit? Abychom si mohli popovídat z očí do očí?“

„Nevím“, odpověděl Alív, „chráníme vás… Asi by vás rušilo, kdybychom byli vidět, proto asi vidět nejsme,“ přemýšlel nahlas Alív…

„To znamená, že jste u nás stále přítomni?“ zeptala se Vůně.

„Ne, jenom když vám vílám hrozí nějaké nebezpečí.“

„Proto ses mi zjevil? Něco mi hrozí?“

„Nehrozí, jen jsi mě udivila svojí otevřeností a hudbou…“

„Hudbou?“ podivovala se víla, „vždyť jsem na nic nehrála, ani okolo mě nesvištěl vítr, jak jsem zvyklá, když létám.“

„Je to zvláštní,“ začal velmi tajemně protějšek víly Alív. „Když se jakákoli víla narodí, začne hrát hudba, někdy ve vysokých, někdy v hlubokých tónech,

někdy je to celý orchestr. Stává se to pokaždé a je to velmi opojné a hlavně hojivé. Hudba naplní prostor okolo víly a rozechvěje i celé okolí. Dokonale sladí lidi, květiny a zvířata do jednoho nádherného zvuku.“

A vyprávěl dál:

„V některých případech se to stane i lidem, ale to je velmi vzácné. Také je v tom rozdíl, víla to šíří a neví o tom, ale člověk vše může zhmotnit, avšak stává se to velmi, velmi málokdy a většina lidí si nevěří.“

„A co s tím uděláme, aby to tu všechno hrálo a vonělo?“ usmála se už zase trochu nabitá víla. Pak se v rozpacích rozhlédla:

„Chtěla bych tě vzít za ruku,“ dodala jemně.

„Pojď, vezmu tě za ruku já, dovolíš-li,“ ozval se hlas.

Překvapeně cítila, jak jí bere za ruku pevným stisknutím dlaně, poznala to spojení. A pak spolu vykročili, spíše vzletěli k spícímu městu, tam, kde jí to bylo tak známé, a přece v tuto chvíli tak cizí…

Do města dorazili za úsvitu, slunce se červenalo nad svou krásou a mraky mu šimraly pravě probuzené nožky… Přistáli ve městě sta věží. Alív tu nikdy nebyl, i když slyšel od svých kamarádů kouzelné příběhy. Jemu bylo dovoleno je zatím zažívat jen v přírodě. A teď mu srdce bušilo jak zvon kostelíčka, který stál kousek od dětského hřiště, na kterém přistáli, vedle pohupujících se houpaček.

„Tady si děti hrají, vid,“ řekla Vůně.

„Můžeme to tady vyzkoušet!“ křičel už Alív, točící se na kolotoči. Plášť mu vlál a oči se mu třpytily blahem.

„Kde začneme, Vůněnko, a kde jsou děti a lidi? Chci všechno poznat…“ Houpačky i kolotoč se pod Alívem roztáčely do rychlosti větru…

V tu chvíli se stala zvláštní věc. Víla a vše kolem ní se zastavilo a ona vyhrkla.

„Jé, ty jsi vidět, a úplně ostře!“

Zastavil se a celý se prohlížel v kalužině uprostřed pískoviště.

„To asi štěstím nebo radostí, nebo, nevím… Třeba jsi mě ovoněla vůní, a ta mě úplně zvýraznila. Jupí, jsi můj vysněný zvýrazňovač!“ smál se Alív, už zase hlavou dolů na prolézačkách.

Najednou ho něco klovlo do nohy. Noha, která díky jeho otočkám mířila přímo k nebi, odnesla ptačí zobnutí.

„Jsi na mém bidýlku!“ postěžoval si pták. Alív se postavil na zem a udiveně koukal na straku, která ho vystrkala z prolézačky.

„Tady na tom hřišti bydlím já. Straka Zlobinda, jméno mé!“ prohlásila hrdě a cvakala tak zobákem, že Alívovi bylo najednou líto, že je vidět. Ale v tu chvíli zasáhla pohotová Vůně.

„Kšššááá!!!“ křikla na ptáka. Ale to na straku vůbec neplatilo.

„To je na slepice, má drahá. Před chvílí jsem se představila, tak prosím oslovujte mě jménem… A do té doby, než si vzpomenete, jak se jmenuji, tak se tu přestaňte plést oba. Za chvíli je tu školka a moje práce začíná…“

„Práce?“ udivila se Vůně a mrkla na Alíva, který pořád koukal jak spadlý z višně…

„Ano, práce. Z dětí si tropit nejapné žerty, trápit je a žalovat paní učitelce, a nejlepší je štípat je a krákat jim do oušek a…“

V tu chvíli ji s otázkou zastavila víla: „To je tvoje práce?“ Netrvalo dlouho a měla to uvidět na vlastní oči. A děti poznat na vlastní kůži…

„Tak koukejte, už jsou tady… jupííí!!!“ křičela straka Zlobinda a uletěla víle před nosem. Víla ji chtěla chytit, ale straka zamířila k holčičce, kterou začala honit okolo houpačky a štípat ji do prstíku u nohy. A to jí nestačilo, chtěla ji ještě zatahat za copánky. Holčička poděšeně utíkala k paní učitelce a schovala se za ni… Ostatní děti a celá školka začaly ptáka odhánět…

Ale to už Alív a Vůně zakročili, protože jim ta podařená ukázka zcela stačila… Chytili straku za nožičku a Vůně jí jemně omámila meduňkou, která uklidnila na chvilku rozběsněné trápení krákoravé ptačí dámy…

„Co to děláte, vy dva?“ zakřičela Zlobinda a snažila se uletět. „Co provádíš ty?“ houknul na ni již velmi naštvaný Alív.

Straka, už malinko uklidněná a taky trochu v šoku, že ji někdo drží za nožičku, změnila chování a v očích se jí zablesklo zvláštní světlo. Začala žadonit, aby jí pustili, prosila a slibovala. Její krákání se změnilo na jemné, srdceryvné pískání…

„Pusťte mě, jsem hodná, fakticky, prosím, prosím…“

V tu chvíli se zase něco změnilo. Pod sílou vůně meduňky a okolností svého zatčení začala nešťastná Zlobinda vyprávět:

„Bývala jsem docela moudré stvoření. Pozorovala jsem ráda lidi a dětem jsem v zobáku nosila lžičky a řetízky, které nikomu nepatřily… Jen tak se povalovaly třeba na stole nebo v takových krabičkách…“

Trochu se zarazila, co říká, protože se už v lidském světě dost poučila. Ale ptáček přeci nezná pocit vlastnění…

„Pak se to stalo. Chytili mě, dali do klece a začal mi život, který nepřeji žádnému opeřenci, co dostal v životě možnost lítat. Vlastně žádnému živému stvoření, co zná svobodu… I když mě dobře živili, nemohla jsem v kleci ani roztáhnout křídla, a děti, které v domě bydlely, mně na nohu uvázaly provázek, vyndaly z klece a vodily po bytě. Narážela jsem do všeho a snažila se uletět pryč…“

Na chvilku se pták teď odmlčel, s tak smutným pohledem, že se víle sevřelo srdce tíhou, pohotově však našla závoj s rozmarýnkou, která hladí nešťastná srdce, a poslala ji do okolí celého hřiště. Straka se nadechla a doposud svěšený zobáček pomalinku zvedala k nebi.

„A pak se mi to podařilo! Děti mě zase vodily jednoho letního dne po pokoji na provázku a ten na zemi najednou povolil. Holčina, která ho držela, totiž zakopla o povalenou židličku a provázek jí vypadl z ruky. Uletěla jsem pootevřeným oknem… No a nějak to dětem nemohu zapomenout. Mám totiž velmi silnou paměť, a to je někdy na škodu…“

Kouzelné bytosti, které napjatě poslouchaly vyprávění, se na sebe podívaly. Alíva opustila mrzutost a v obličeji se mu odrazilo poznání, že je vidět asi proto, aby tenhle pták a tahle křehoučká víla zas našli to, co tak dobře znal a oni ztratili… Je to v každém z nás… Sílu. A také to, co jemu bylo tak blízké…Lásku.

„Vůněnko!“ oslovil něžně schoulenou vílu. „Mám nápad. Existuje bylinka, která posiluje Lásku? Nebo je to květina, či strom, nebo kámen? Říkej!“

„Na co se ptáš?“ ještě trochu zmateně se divila víla.

Alív ale už ze sebe chrlil: „Je to mateřídouška velkolistá? Růže vonná? Nebo snad tvůj oblíbený heřmánek? Řekni honem, že je jich hodně! Slyšel jsem, že snad všechny byliny mají tuto sílu…“

Vůněnka byla celá rozpačitá a jemně se zarděla. Když se mluvilo o lásce, nebyla si tak úplně jistá. Ještě jednou se zeptala: „Ty chceš léčit? Láskou?“

„ Jasně, vždyť se o tom všude píše a mluví. Tak pojď, spolu můžeme začít, jen prý k tomu něco potřebujeme.“

Ve vílím srdci se zrodilo stejné poznání, jaké měl na mysli Alív. Ten už zase ze sebe sypal překotně svůj nápad…

„Jestli tě mohu poprosit, smíchej všechny léčivky tobě nejbližší a dobře je schovej do záhybu závoje. Budeme to moc a moc potřebovat…“

Víla, která už věděla, co Alív zamýšlí a má na srdci, se na chvíli přestala smát…

„Ale, to asi nepůjde. Nejsilnější je kvítek lásky, říká se tomu Lavía, ale nikdo přesně neví, co to vlastně je… Prý se skrývá velmi, velmi vysoko. Až tam, kam ani straka Zlobinda nedoletí, kam žádný člověk nevyjde a bytost kouzelná se dotkne a nedotkne svým srdcem. Je to mezi nebem a zemí, na hoře, která nepatří nikomu. A otevře se jen dvěma…“

„Na jaké hoře? Jak dvěma? Jak nedotkne?“ opakoval Alív kousky vět, které si zapamatoval.

„Na hoře, která je naproti nebi,“ pravila víla. „Staří vílí předci jí tak říkali. Vlastně nikdo neví, jestli je vysoko. Říká se jí hora, tak si to každý myslí. Jen mě pořád mate, že je naproti nebi. Může i ležet, nebo být velmi hluboko… Nikdy nikdo tam nebyl, tak velkou lásku ještě nikdo nikdy nepotřeboval…

Tedy tak to cítím, že by to měla být ona, láska, která léčí zlomené srdce přeci…“ řekla víla a moudře se podívala na všechny zúčastněné okolo sebe.

„Tak to je hádanka!“ zakrákala nahlas Zlobinda. „Jestli je to kouzlo jen pro mě, tak to nemusíte,“ pravila straka. „Mě to zlobení celkem baví, a potom musela bych si změnit jméno… Začíná to být nějaké složité.“ Brblala a poskakovala po jedné noze, aby upozornila, že už ji to nebaví.

Vtom se ale ozval další nečekaný hlas: „Poradím vám!“ řekl klučina stojící opodál. Všichni se otočili a zůstali překvapeně stát. I skákající straka zavrávorala a otevřela svůj černý zobák dokořán.

„Ty nás vidíš?“ prolomila ticho Vůněnka. „Jsme bytosti neviditelné lidským očím…“

„Naučil jsem se dívat jinak a znám spousty dětí, které to nezapomněly nebo si vzpomněly, a jednoduše to umí. Vidím vás už delší čas. Odpusťte, že jsem vás poslouchal, ale o téhle hoře jsem slyšel, vlastně doma teď neslyším nic jiného. A asi týden si nic jiného nepřeji, než aby zmizela. Můj tatínek je vědec a od té doby, co ji nedávno objevili, už na mě nemá vůbec čas… Našli ji někde mezi Orlickými horami a Krkonošemi. Je to záhada, nikdo neví, co s ní. Hora je seskládána z malých písečných kamínků a stojí velmi pevně. Když se jí však někdo jen prstem dotkne, sesype se na kupičku písku… A do rána se zase sestaví úplně přesně jako předtím. Lidé to ještě nemohli spatřit na vlastní oči, jelikož vždy usnou a probudí se ráno, až už je celá postavená, je to opravdová záhada… Pomalinku se ale ztrácí a všichni se bojí, že ji neprozkoumají včas, že jim zmizí před očima. A ještě z ní nedokázali vzít ani jeden vzorek… Uprostřed se prý skrývá tajemství, píše se to v Knize pověstí o tajuplných bytostech. Mám ji doma pod polštářem. Chtěl jsem jim to všechno říci, ale teď vidím, že pro vás to bude o moc důležitější. Je to pro vás jako stvořené…“

„Jak to, že jsme tě potkali?“ zeptal se Alív. „Chodím si sem hrát každý den.“

„Prostě jste ve správnou dobu na správném místě, stává se to teď čím dál častěji,“ řekl jednoduše a prostě klučina.

„A jak se jmenuješ?“ byla zvědavá straka.

„Jmenuji se Ríša po tátovi… Už nějaký čas, vlastně od té doby, co tu horu našli, si přeji také nějaký zázrak. A jste to asi vy. Už dlouho mě nikdo tak nezaujal… A třeba mi pomůžete s tátou. Chtěl bych s ním tak bádat, ale on mě stále odhání… Prý jsem malý, ale právě proto bych mu mohl pomoci. Vím, co se v kouzelných věcech skrývá… A teď jsem potkal vás, nebo mi vás snad poslalo samo nebe,“ s úsměvem se podíval na straku Zlobindu.

„Kdyby tu neprováděla takové ztřeštěnosti, asi byste tu tak dlouho nepobyli a já si vás nevšiml. A vůbec bychom se nepotkali. Tak pojďte, zavedu vás, kam potřebujete, je to odtud celkem blízko.“

Přešli park a rušnou silnici podél řeky Vltavy.

Alív držel Vůněnku pevně za ruku a s velkou radostí se vznášeli nad hlavou spěchajícího Ríši. Straka na všechny čekala vždy na nějakém sloupu či větvi a s velkou chutí a náramným hlukem pokřikovala svým krákoravým hlasem:

„Jdeme pro lásku na provázku, jdeme pro lásku na provázku!“ Přišlo jí to náramně zábavné a vlastně i pro ni dvojsmyslné…

Dobře, že jí nikdo nerozuměl. Nebo snad ano? O tom zatím naši milí malí přátelé nepřemýšleli. Ale za jejich zády se schovával někdo, kdo o věci věděl ještě víc než Ríša…

Líbí se ti pohádka?

Reakce na pohádku

Další pohádky

Tajemnou věží do vesmíru

napsal(a) Elvína pro pro děti od 8let

Dech stromu

napsal(a) Helena Dostálová pro Pro všechny...

princ Marek a jeho princezna

napsal(a) namět Bára Štěpánová pro všechny
× 
Kresba