Maminka píše pohádku

Líbí se ti soutěž? Dej

Zaslat pohádku Pohádková soutěž
Vyhraj a vydáme tvou pohádku knižně!

Tajemnou věží do vesmíru

Líbí se ti pohádka?

Nakreslil(a) Veronika Jílková, 8 roků

napsal(a) Elvína pro pro děti od 8let

            Anežka a Ríša se poznali teprve včera na dětském hřišti. Tam se začal odehrávat příběh plný tajemna a podivuhodných událostí. Poznali zázračné bytosti, které jim pomohou s nečekaným objevem a doprovodí je za novým dobrodružstvím.

 

Tajemnou věží do vesmíru

Jednoho sobotního rána se ve třetím patře starého malostranského domu rozezněl zvonek. Byl Březen a venku se teprve probouzel jarní den. Rozespalý pan Kvítek otevřel dveře a za nimi stál netrpělivý Ríša.

„Není trochu brzo, chlapče?“ zeptal se rozcuchaný tatínek a protřel si rukou oči. Přemýšlel, jak se ten kluk dostal nahoru, když jsou vchodové dveře do domu zamčené.

„Dobrý den, může už Anežka ven?“ spustil Ríša a netrpělivě přešlapoval na chodbě, jako kdyby na místě běžel.

„Ta holka už je od šesti vzhůru, tak asi jo,“ zabručel pan Kvítek a chtěl pustit Ríšu dovnitř a zavolat Anežku, ale když vykročil k jejímu pokoji, málem o své dítě zakopl. Jak Anežka uslyšela zvonek, vyběhla z pokojíčku a rychle si za tatínkovými zády obouvala boty.

„Ahoj,“ zapískla na Ríšu a s rozesmátou pusou popřála taťkovi dobré ráno a prý na viděnou na oběd.

Tatínek se ještě stihl přes rameno ohlédnout za dcerou, která pelášila s Ríšou po schodech dolů. Dveře od bytu se začaly zavírat, tatínek je zachytil, zavrávoral, přidržel se kliky, srovnal rovnováhu a s brbláním se vydal zpátky do teplé postele.

Anežka s Ríšou se hnali jarní ulicí a vlastně ani nevěděli kam. Jakoby je nohy nesly samy, ale kam vlastně? Udýchaně se zastavili, samozřejmě na stejném místě, kde včera vše začalo. Bylo tu ticho a skrz pučící stromy prokukovalo ranní slunce.

            „Ty jo, jakoby se tu včera nic nestalo, viď?“ rozhlížel se Ríša překvapeně okolo sebe.

„Třeba je tu někde straka Milunka?“ usmála se Anežka a pátrala v korunách stromů.

Ale nic, ticho protínalo jen jemné zpívání ptáčků, žádné skřípavé skřehotání jejich kamarádky straky nebylo slyšet.

„Třeba je na hřišti?“ řekl váhavě Ríša.

„Tam se mi nechce,“ špitla Anežka a sedla si na nejbližší lavičku. Najednou jí hlavou probleskl nápad, na který myslela už včera večer.

„Pojď, někam tě zavedu!“

Chytla Ríšu za ruku a vedla ho uličkami nad Kampou jako k hřišti pod Petřínem, ale zastavila se dřív, v chladném a temném průchodu nad bývalou lékárnou.

„Tady to je! Nikdo o tom neví! Mohu sem chodit, jen když tu není rušno a musím dávat velký pozor, aby mě nikdo neviděl. Našla jsem to náhodou, když jsem zkoumala tenhle opracovaný kámen! Vidíš, je jiný, jakoby osahaný!“

Ríša si na kámen sáhl a Anežka mu ruku s dost velkou silou přitlačila ke zdi. Zeď zázrakem povolila a děti se protáhly dovnitř. Když za jejich zády zapadly kamenné dveře, neocitly se ve tmě, jak Ríša očekával. Shora sem pronikalo ranní světlo.

„Kde to jsme?“ vyhrkl Ríša a nestačil se divit.

„V tajemné věži!“ řekla Anežka a vedla Ríšu nahoru po schodišti.

„Sem si chodím hrát, v zimě je tu pěkná kosa, ale chápeš, nikdo o tom neví! A nahoře je takový malý pokojíček s výhledem, kam chceš!“

Měla pravdu, okno patřilo k místnosti, tedy spíše k malému kulatému výklenku, a rozhled odtud byl velkolepý, na celý Petřín a kousek Pražského hradu. Anežka tu měla spoustu svých pokladů, sedátka a police z dřevěných bedýnek s úhledně srovnanými knihami. Ríšu udivilo, kolik jich tam je, a pochopil, že Anežka tráví ve věži spoustu času. A byly tu samozřejmě i panenky, a pro ně kuchyň a postýlky z papíru. Trochu se zastyděla, že jsou všude knihy a panenky a její první host si nemá ani nikam sednout. Ríša si ale sednout nechtěl. Od rána mu připadalo, že je zase v jiném světě. Myslel si, že má Malou Stranu prozkoumanou, že už ničím nepřekvapí, ale spletl se. Dívenka mu ukázala, že i kamenné město má zákoutí, o kterých nevědí ani dospělí! Objevují je jen děti. Po chvilce zkoumání malého pokoje si přece jednom sedl na dřevěnou bedýnku od ovoce a kochal se představou, že je nikdo nemůže najít, pokud oni dva nebudou chtít…

Podíval se na Anežku a uvědomil si, že mu důvěřuje, když mu ukázala tak krásné místo. Anežka uklidila panenky do jedné z bedýnek a sedla si naproti němu:

„Asi je to tady už od doby, co město stavěli. Někam to vedlo, vidíš?“ a ukázala na kamenné obrysy otvoru ve zdi vedle okna.

            „Za tím vyplněným vchodem není žádná zeď, zjišťovala jsem to zvenku, ani tam nestojí žádný dům, vede to do parku, asi,“ přemýšlela Anežka s rukou u brady jako mudrc a tázavě se dívala na Ríšu, který šel ke zdi a prohlížel si kamenné pískovcové obložení.

„ Třeba tam kdysi byly dveře, ten pískovec je starý, z jednoho kusu kamene a místy i zvětralý vlhkem, ale přitom pevný, klidně by tu mohla být zárubeň a na ní dveře, podívej?“ Ríša začal zeď rukama osahávat a prozkoumávat. Pískovec mu vždy připadal tajemný a tady v té věži byl ten pocit ještě silnější. Anežka se na něj se zájmem dívala a řekla:

„Co myslíš, kam asi ty zazděné dveře vedly?“

Když Anežka viděla jeho touhu a nadšení objevit další záhadu, poposunula se na bedýnce, na které seděla, a něco z ní vytáhla.

„Tohle jsem tady našla, v jednom z těch kamenných výklenků, podívej! Ale moc nevím, co s tím.“ Ríša se otočil ode dveří a uviděl v Anežčině ruce malou sošku dívky, od pasu dolů pomalovanou ornamenty a popsanou záhadným písmem. Panenka malinkatá jako palec dospělého muže a trošku zažloutlá. Spodní část sukně od pasu dolů, měla spirálovitě složenou okolo sebe, zakrývala ji celou až tam, kde se normálně nacházejí střevíčky. Její okraj se šroubovitě zatáčel do oblého tvaru a připomínal šnečí ulitu. Horní díl sukně splýval v hladkých cípech a na nich byla napsaná slova, která nedávala smysl, věty končily v půli. Jakoby panenka původně k něčemu patřila nebo byla těmi slovy k něčemu připoutaná.

„Ukaž, prosím!“ vyhrkl Ríša a už si sošku prohlížel!  Ale ty znaky mu nic neříkaly. Otáčel ji dokola a pak se bezradně podíval na Anežku.

„Když ji ukážeme tátovi, možná by to písmo rozluštil, ale bude chtít vědět, kde jsme sošku našli. A bude po tajemství.“

„No právě, jsi první, kdo o tom všem ví,“ řekla Anežka.

„A chci být i poslední, prosím,“ řekl tiše Ríša a nepřestával se divit, jak je soška, kterou držel v ruce, krásná. Ale co dál, říkal si pro sebe a podíval se oknem na špičku protější věže, jakoby prosil anděly o pomoc. Náhle se v okně něco mihlo, na římse se zvířil prach a zašustila černá křídla. Když se prach uklidnil, Ríša rozeznal, co je to za anděla. Od okenní tabulky se ozval známý hlas.

„Zdravím vás, vítám vás! Zase ve výšinách, zase ve výšinách?“

Anežka nejdřív opatrně nakoukla z okna a pomalinku, jen na škvírku ho pootevřela, aby vpustila milou návštěvu dovnitř.

„Ahoj Milunko,“ řekla a dala ptáčkovi pusu na zobáček.

Ríša jen překvapeně zíral, jak se mu jeho přání, i když trochu jinak, splnilo! Stál kousek opodál a čekal, až straka sama přilétne. Netrvalo dlouho a Milunka mu bravurně přistála na rameni a hulákala mu do ucha krákavé pozdravení.

„Jak se máte, děťátka hříbátka, copak děláte na tomhle místě, robátka!“ Kde se ty pozdravy v její hlavě rodily, to nikdo nevěděl, ale dětem vyloudily úsměv na rtech.

„Právě jsme o tobě přemýšleli, tedy o podobných bytostech, co létají ve vzduchu. Přišla jsi v pravou chvíli, jako na zavolanou!“ vysvětloval trochu nesrozumitelně Ríša. Nevěděl totiž, jak lépe vysvětlit, že myslel na okřídlené bytosti.

„Jo, jo, přišla jsem na zavolání!“ usmála se s otevřeným zobákem straka.

„Teď trochu přeháním, sledovala jsem vás od Sovových mlýnů, viděla jsem, jak jste se sem vloupali.“

„Nevloupali,“ ohradila se Anežka, „my to našli, teda já, už dávno a nikomu to nepatří!“

„Jak nepatří, jakpak to víš?“ zeptala se straka.

„No, nikdo sem nikdy nepřišel, tedy, pokud vím,“ oponovala Anežka a trochu ustrašeně pozorovala Ríšu. Nerada by byla člověkem, který se někam vloupal. Ale Ríša se usmál na Anežku i na straku a trochu zhurta spustil:

„Anežka to objevit musela! Je k objevování zrozená, jen se na ni podívej! A ty si tu také na mém rameni pěkně hovíš, viď!“ Ale na straku neměl!

„Miláčkové, to vy jste mě sem pustili, já jsem jen nevinný pták, kráky, krák!“

Jenže Anežka měla taky pěkně proříznutý jazýček a nechtěla se nechat jen tak chytit!

„Jo, tak to jsi spoluviník, protože jsi už uvnitř! Pták nepták, je to tak!“

Straka seskočila z chlapcova ramene na jednu z bedýnek a trochu se čepýřila, to zlobení jí nevyšlo a tak moc ráda zlobila, vždyť její staré jméno Zlobinda jí tak slušelo! I když od včerejška měla nové jméno, některé návyky ještě opustit nechtěla…

„No, no, vy dva, tak jste mi nenaletěli, za to vás chválím, chválím, sama nevím, proč si zlobení ještě nemůžu odpustit!“

Anežka ptáčka pohladila po načepýřeném peří a nechala si ho blízko sebe.

„Neboj, to přejde. Někdy to trvá déle, než si na něco nového zvykneš, ale pak to k tobě patří jako to černobílé peří! A pro nás můžeš být Milunka nebo Zlobinda, obojí ti sluší.“

Straka nechápavě koukala a krákla: „Mluvíš na mě v hádankách a já jim nerozumím. Vím, že jsem pták, a hotovo. Vy zase nevíte, kam vedou ty dveře, že jo? A já to vím a rozumím všemu, co je za nimi, jsem totiž chytrý pták. Chcete to vědět, děťátka chuďátka?“

 Poskakovala po stolku z bedýnky a pokukovala po dětech, co říkají na tu nečekanou zprávu, která vyklouzla z jejího upovídaného zobáčku.

Ríša střídavě pozoroval ptáčka a Anežku.  Ona si jen tak vyhrkne, co jim od rána leželo oběma na srdci.

„Co to povídáš, povídalko?“ vzpamatovala se Anežka a šla k pískovcovému obložení dveří.

„Jen to, co chcete slyšet, vy dva průzkumníci zvědaví! Máte pravdu, Anežka nenašla ten průchod náhodou, je to váš průchod! A já půjdu s vámi, s vámi, za hvězdami, za hvězdami,“ vykřikovala straka a létala jim nad hlavami a nafoukaně dodala.

„Já straka Zlobinda, Milunka první!“ 

„Jaký průchod, vždyť dávno nikam nevedou?“ vzpamatoval se konečně Ríša. Přišel také ke dveřím a podíval se Anežce hluboko do očí, jako by se chtěl přesvědčit, že zase něco začíná, i když nemají tušení, oč jde.  Jenže Anežka se tím pohledem rychle vzpamatovala a nepochopitelně vyhrkla na Ríšu:

„Musím na oběd!“

Ríša, vytržený ze síly okamžiku a touhy po novém dobrodružství, vůbec nechápal, co mu říká! Vždyť je na oběd ještě brzo. Ale čas jim dnes běžel o poznání rychleji.

„Slíbila jsem to tátovi! A teď vedle na věži bije jedenáct! Poslouchej!“

Ríša se zaposlouchal do zvonů a matně si vzpomněl na ranní slib, který Anežka dala tatínkovi, ale nechápal, jak teď může na takovou věc myslet. Přeci jsou tak blízko! Před chvíli o tom spolu mluvili. Kam ty dveře vedou? Používaly se někdy? Mohou přijít na tajemství, jak se dveře otvírají! A straka Milunka, která má od těch dveří klíč, by zas mohla uletět!

            Anežka viděla v chlapcových očích zklamání a věděla, na co myslí. Sklopila oči a něžně řekla:

„Za chvíli se vrátím, můžeš tady počkat se strakou, jestli chceš,“ a šla ke schodišti.

„Půjdu s tebou,“ vyhrkl Ríša.

Sestupovali těsně za sebou po úzkém schodišti a před kamennými dveřmi se zastavili.

„Mám tu takové kukátko, bez něj by to nešlo. Kdyby nás někdo viděl vystoupit ze zdi, mohloby ho to na místě porazit,“ usmála se Anežka a bedlivě pozorovala okolí průchodu. Bylo po jedenácté a lidé se kolem průchodu jen hemžili. Ale po chvíli čekání přišel krátký okamžik, kdy nikdo nešel, a oni se stihli šikovně protáhnout ven. Když šli ulicí k Anežčinu bytu, přemýšlela dívenka, jestli zavřela ve věži okno.

„Jestli ano, uvěznila jsem tam Milunku. Ta bude řádit, až se vrátíme!“

„Asi ano, ale aspoň nám neulétne a vše nám prozradí,“ přemýšlel nahlas Ríša a byl i trochu rád, že Anežka nenechala okno otevřené. Pak se s vážnou tváří zeptal:

„Budeš to říkat vašim?“

„Nevím, asi ne, jen jim řeknu, ať se nebojí, kdybych se večer trochu opozdila, že jsem s tebou.“

„Tak to se určitě nebudou vůbec bát,“ usmál se na Anežku Ríša. Ale ta už se hnala k Šeříkové ulici, jen se v běhu otočila, aby chlapci zamávala, a zmizela ve spleti ulic za Újezdem.

Ríša se zamyšleně šoural na oběd, v duchu byl stále ve staré kamenné věži u záhadných dveří s obložením z pískovcových kvádrů.

                                                            

Panenka

Když bylo před jednou, Ríša čekal na Anežku u vchodu do její, možná teď už i jeho Tajemné věže. Mohli by se přece po cestě minout, zdůvodňoval sám sobě, proč tu už hezkou chvíli netrpělivě přešlapuje. Vzápětí uviděl Anežku, jak k němu utíká ulicí. Sotva přiběhla, hned se hrnula ke vchodu do věže a volala:

„Honem pojď, jsem napnutá jak kšandy, co se bude dít!“

Nepozorovaně prošli vchodem a než se za nimi zavřel, Ríša už byl nahoře v okrouhlé místnůstce a očima hledal straku. Nikde ji však neviděl.

„Kde jsi? Nechtěně jsme tě tu zavřeli, nezlob se,“ volala na ptáčka Anežka a odklápěla bedýnky, jestli pod nimi straka někde netrucuje.  Ale ta byla pryč! Okno bylo zavřené, dveře dole Anežka stěží oběma rukama otevřela a tajemný průchod byl neporušený.

„Tak, a už se nic nedozvíme,“ řekl Ríša a trochu naštvaně se podíval na svou kamarádku.

Anežka stála a přemýšlela, jak mu má říct, že se nic neděje. Stejně jako včera u Sovových mlýnů věděla s jistotou, že vše je, jak má být. Z Ríši pomalu vyprchávalo naštvání, uvědomil si, že bez té dívenky naproti sobě by se sem nikdy nedostal. Posadil se na bedýnku, aby si promyslel, co dál. Najednou si všimnul, že sedí zrovna na té, v níž měla Anežka své poklady a mezi nimi i záhadnou panenku. Vstal, zvedl víko a začal ji hledat.

„Co mi tam šátráš?“ozvala se naštvaně Anežka.

„Hledám tu popsanou panenku, víš!“

„Aha, ale měl jsi mi to říct, našla bych ti ji sama!“ Holčičce zrudly tváře. Vstala a začala se v bedýnce přehrabovat.

„Tady ji máš a trochu se dej do klidu! Nikam přece nespěcháme, tak si to užívej! Pak to poletí jak včera, ani se nenadějeme a vše zmizí.“

Podala mu panenku a čekala, co s ní udělá. Ríša ji otáčel zamyšleně v rukou, pořád mu někoho připomínala, ale koho?

„Už vím, je podobná víle Vůněnce! Vidíš ty závoje? To je ta její sukně!“

Podal panenku Anežce a začal se rozhlížet po místnosti. Holčička si ji pozorně prohlížela a nemohla věřit svým očím, opravdu byla v tváři podobná víle. Ale na jejích šatech byly různé nápisy! Potom si všimla, že ve spodní části spirálovitě složené sukně je barva tmavší, jakoby ji někdo v tom místě držel. Chytla panenku za hlavičku a za sukni a zkusila s ní pomalu otáčet. Písmenka na sukni se začala spojovat a otáčení panenky se zrychlovalo. Anežka ji jen lehce přidržovala mezi ukazováčkem a palcem za šroubovitou část a dívala se, co se bude dít. Panenka jí sama od sebe rotovala v prstech a nešla zastavit. Najednou se z Anežčiných prstů uvolnila, vzlétla a začala se v otáčkách pohybovat po místnosti. Letěla a její otočky byly tak velké, že spíše připomínaly vzduchový vír.

Ríša se snažil přečíst nápis, ale marně, panenka byla příliš rychlá. Začala se mu trochu motat hlava a chtěl se na chvíli přidržet zdi. Opřel se o rám dveří, u něhož oba stáli, ale ruka mu projela do prázdna. S překvapením zjistil, že kameny, které rám ještě před chvílí vyplňovaly, jsou pryč. Před ním se rozprostíral prázdný prostor. Nebyl v něm ani park, ani výhled na petřínskou lanovku, jen hluboká prázdnota. Anežka se lekla, že chce do toho prázdna vykročit! Chytla ho za rukáv a zakřičela mu do ucha:

„Musíme rozluštit ta slova nebo počkat! Teď tam nemůžeme jít, něco, nebo někdo nám chybí!“

„Ale já chci!“ vzpíral se Ríša, ale když se podíval na Anežku, pochopil z její tváře, že to myslí vážně.

Panenka se přestávala točit a dveře se samy od sebe začaly zazdívat. Když se panenka dotočila, postavila se Anežce na dlaň a stála tam, jako by se nic nedělo. A zeď? Žádný zedník by se za tu rychlost nemusel stydět, kameny byly sestaveny jako podle pravítka a vše bylo stejné jako před chvílí, pevné a na svém místě.

„Tak to bylo něco!“ vyhrkl Ríša a posadil se vedle Anežky. Ta se dívala na dlaň, kde jí stále ležela panenka, a na dveře a nedávalo jí to smysl. Ríša koukal trochu vyděšeně a přemýšlel nahlas:

„Už víme, že dveře a panenka jsou propojené, ale co dál? Nápis se nedá přečíst ani v klidu, ani když se panenka točí, tak co budeme dělat? Počkal bych na straku, ta o tom ví víc! A kde vlastně vězí? Ven oknem uletět nemohla, bylo tu všude zavřeno, panenku neroztočí, tak to tady musí být ještě nějaké tajemství.“

Seděli vedle sebe na bedýnkách a přemýšleli, až se slunce za oknem věže začalo kutálet za petřínský kopec. Byli ze všeho tak unavení! Shodli se, že nejrozumnější bude jít domů. Když se před vchodem do domu v Šeříkové ulici loučili, věděli, že se zítra uvidí hned ráno, stačil jim k tomu jen úsměv beze slov. Ríša s rukou v pozdravu už pelášil domů a v hlavě mu vrtalo, jak vydrží tátovi neříct o tom tajemství. Anežka tuhle otázku už řešila ve věži, a proto jí v kapse ležela podivuhodná panenka a pěkně ji tam hřála…

Doma se však probírala letní dovolená, a tak se panenka ani na okamžik z kapsy nehnula. Anežka ji vyndala až v posteli.

„K čemu jsi? K otvírání dveří? Ne, to je jen s tebou spojené… asi mně neodpovíš, viď?“

Panenka se na ni upřeně koukala hnědýma očima, ale nic se nestalo. Anežka si ji položila vedle sebe na polštář a obě usnuly, jako když je do vody hodí…

 

Černá hmota

Další den byla neděle. Anežka i Ríša tak uháněli k Tajemné věži, až do sebe před vchodem málem narazili. Anežka Ríšu letmo pozdravila a šikovně otevřela kamenné dveře. Vyběhla rychle posledních pár schodů a už stála u vchodu z pískovce. Ríša se zastavil a pozoroval kamarádku, jak vytahuje z kapsy panenku a chce ji jako včera roztočit. Rád by si to také zkusil, ale neměl odvahu ji požádat. Dveře se neotvíraly a Anežka cítila, že něco chybí nebo přebývá.

„Včera tu ještě něco bylo nebo naopak nebylo, nebo se něco děje jinak!“ řekla.

Ríša se rozhlédl a uviděl, že nahoře nad okenním rámem sedí straka a není sama…

„Kamarádíčkové, vy jste na mě zapomněli, mysleli jste si, že to dokážete sami! Bez nás to ale nejde, ha, ha, to se pletete!“spustila vítězně.

„Já tu včera také seděla blízko vás, ale vaše zaslepenost mě neviděla! Napříště se nikam nedostanete, pokud si v těch hlavičkách na nás nevzpomenete! Nic se nestane, dokud já nezamávám křídly a víla nepřečte na panence to své povídání vílí!“

„Tak dost řečí,“ přerušila ji víla Vůněnka. „Pojďte se raději obejmout!“ A už seděla Anežce na rameni a šeptala jí šťastné pozdravení do ucha.

„A kde je Alív?“ ptal se Ríša, překvapený, že vidí jen dívčí polovičku víl.

„Ten je na cestách, přidá se k nám později. Dost povídání, čeká nás výprava, která se vám bude moc líbit,“ usmála se víla, poslala Ríšovi vzdušnou pusu a vrátila se k strace na okenní rám.

„Vy myslíte, co se stalo včera k večeru?“ zeptal se Ríša, ale pak pochopil, že mluvení už není dovoleno, protože trojice stvoření ženského pohlaví ho netrpělivě zpražila pohledem.

Anežka bez jediného mrknutí oka začala opět točit panenkou. Figurka se v jejích rukou pomalu roztočila, a když nabrala rychlost, vznesla se jako zázrakem do vzduchu a zamířila k zazděným dveřím z pískovce. Dnes se netočila před zrakem Anežky, ale putovala dál od ní, obrovskou rychlosti, která dětem brala dech. A teprve dnes si všimly, že se nad točící panenkou vznášejí jejich dvě kamarádky. Straka jemně mávala křídly, jakoby panenku nesla, a víla si něco drmolila pro sebe se sevřenými rtíky.

Když panenka vzduchem doplula ke dveřím z pískovce, děti zjistily, že opravdu ona je ten klíč. Stejně jako včera se dveře kámen po kameni otevíraly, až byl průchod docela prázdný. Kam se ty těžké kamenné kvádry rovnaly, nikdo neviděl, prostě jen mizely v prostoru za pískovcovým obložením dveří stejně jako panenka. Děti stály opodál a pozorovaly své dvě kamarádky, které se u kamenného obložení zmizelých dveří zastavily.

„Pojďte, nebojte se, je to pro vás připravené,“ řekla způsobně víla a proletěla dveřmi.

„To se jim to mluví, když létají!“ podotkl Ríša. Tmavá propast s jasnými světly, která se rozprostírala do nedohledných dálek, vypadala jako vzduchoprázdná. Nic nenasvědčovalo, že by se po tom černém nic dalo chodit. Připomínalo noční hvězdnou oblohu, tmavé a přesto jasné, hluboké a tajemné.

Děti stály váhavě na prahu nového dobrodružství.  Před nimi bylo jen obrovské nekonečno. Podívaly se na sebe, chytily se za ruce a se zatajeným dechem a zavřenýma očima vstoupily do nedohledných dálek…

 

Silnice do vesmíru

 

Líbí se ti pohádka?

Reakce na pohádku

Další pohádky

Dech stromu

napsal(a) Helena Dostálová pro Pro všechny...

princ Marek a jeho princezna

napsal(a) namět Bára Štěpánová pro všechny

Jak se v rybníce Šeberáku…

napsal(a) Simona Nyklová pro všechny
× 
Kresba