Maminka píše pohádku

Líbí se ti soutěž? Dej

Zaslat pohádku Pohádková soutěž
Vyhraj a vydáme tvou pohádku knižně!

Jabloň

Líbí se ti pohádka?

Nakreslil(a) Anežka Horáková 9let, 6 roků

napsal(a) Elvína pro pro maminky a nejmenší děti

Jablko

(pohádka ze šuplíku)

Na špičce stromu se okolo sebe rozhlíželo červené jablko. Bylo to jablko nevídané krásy, voňavé a šťavnaté. Žilo s ostatními stromy v zahradě, která obklopovala starý dům, a často se dívalo oknem do kuchyně. Byl přelom léta a jablko ještě cítilo pod zadečkem maminku, statnou jabloň, která si hověla v hlíně. Pořád se na své děťátko usmívala, jemně ho houpala ve větru na větvičce, na které pevně viselo. K večeru mu zpívala ukolébavky a z rána sklopila všechny listy, aby se jablko mohlo celé vystavit slunci. Nic jiného toto jablko nevídané krásy zatím neznalo, bylo totiž pozdní léto a déšť si dával na čas.

„Maminko!“ křiklo jablko na svojí maminku jabloň. „Natoč se trochu doprava, už na mě nesvítí slunce, a pošli do svých kořenů více šťávy, ať nevysychám!“

Jabloň se v kmínku trochu napružila a chtěla své ratolesti vysvětlit, že sucho je tak velké, děťátko moje, že ze země už žádná vláha nejde. Ale nakonec jen řekla: „Jak to půjde, vyhovím ti, mé milé, jediné dítě.“ Natočila se ještě více ke slunci a s velkou odvahou chtěla ze země vytáhnout trochu vody.

Země se ale ohradila: „Jablůňko, co to vyvádíš, už nemám vodu ani pro trávu pod tebou, přece víš, že každý má na den svůj díl vody a ty už jsi ho ráno celý vyčerpala.“

„Ano, vím, země moje, bez tvé sily bych nemohla rovně a pevně stát, ale pochop zase mě, mé první dítě je tak krásné a já pro něj chci to nejlepší.“

Země se jen lehce nadechla a pohladila jemně kořeny starostlivé mámy jabloně. Další vodu, kterou jablůňka chtěla vytáhnout z jejích zásob, už ale nevydala.

Nešťastná Jabloň se otočila na své děťátko a chystala se mu vše vypovědět, ale jablíčko ji předběhlo s výčitkou i výtkou dohromady: „Krášlím tvojí korunu, jsem tvojí budoucností, nosím v sobě semínko života a ty ani nedokážeš z té skrblické země něco málo pro mne vytáhnout!“

Maminka Jabloň sklopila své nové a pružné větve, které měly příští rok přinést ovoce, silou vůle z nich vytáhla životadárnou mízu a převedla ji do červeného jablíčka, které pookřálo vláhou. Vzrostlá Jabloň si po tak velkém vypětí sil chtěla trochu se zavřenýma očima odpočinout.

Jablko bylo spokojené a zářilo jako druhé slunce před úsvitem. Pokukovalo po dítěti z domu, které se na něj chodívalo každý den dívat, protože ten strom, o kterém si vyprávíme, zasadil před třemi lety jeho tatínek. Nadřel se s vykopáním jámy a uložením stromu do země, ale námaha se vyplatila. Teď se pyšnil nádherným jablkem, které všichni v zahradě obdivovali, pokukovali po něm a čekali, až uzraje. Moc se těšili na první ovoce nového stromu.

„Je překrásné,“ volala holčička a utíkala zpátky do domu.

„Ano, jsem nevídaně krásné a toužím uzrát do ještě větší krásy,“ lichotilo si Jablko. Pak se zamyslelo a zeptalo se: „ Co se, maminko, se mnou stane, až uzraji?“

Maminka Jabloň se ještě neprobudila ze své únavy, a i když už z dálky slyšela otázku, nevěděla, co tak na ni odpovědět… když vlastně není nic jisté, a proto se raději zase ponořila do svého dřímání…

Jablko ale moc toužilo poznat pravdu, a jak právě okolo letěl špaček, zastavilo ho v jeho letu otázkou: „Až uzraji, co se se mnou stane?“ Ptáček se ani neobtěžoval zastavit a sednout si na větvičku stromu a jen zakřikl: „ Sní tě!“

Jenže Jablko moc dobře nerozumělo a jen zaslechlo „ nítě“ a ve své nafoukanosti si myslelo, že jej ozdobí barevnými nitkami a provázky, a to mu stačilo. O budoucnost se už dále nestaralo, jelikož bylo přesvědčené, že bude nadále opěvované až do nebe.

Začal se snášet večer, naše Jablko se jemně uložilo do větvové dlaně své maminky a s klidným srdcem usnulo…

Jenže ráno ho probudilo silné bubnování deště, který dopadal na jeho napruženou červenou tvářičku.

„Maminko!“ zavolalo vyděšeně, protože ještě nikdy nepoznalo déšť.

Jabloň si krásně odpočinula a po dlouhém nočním spánku pohotově odpověděla: „Srdce moje… to je jen déšť, voda pro mé kořeny a pro tvou babičku zemi, která potřebuje vláhu, aby ti mohla přes mou mízu dát své živiny.“

„Ale já nechci, aby byl déšť“! duplo si jablko. „Dělá na mně malé skvrnky a nevidím slunce!“

S láskou a oddaností konejšila maminka své dítě a utvořila nad ním stříšku ze svých listů. Voda ale padala z nebe celý den. Země pila plnými doušky a Jabloň znovu nasytila své mladé větve. Jablku však deštník z maminčiných listů už nestačil a proudem na něj lilo…

“Už ať mě utrhnou a vyzdobí si mě nitěmi a krajkami a kdoví čím ještě… ať už si hovím v překrásně vyšívaném košíčku,“ reptalo Jablko nevídané krásy…

Mamince se sevřelo srdce, když slyšelo jeho breptání… „Že by to už nastalo? Že by to… už bylo tady“? „Už sklizeň?“ ptala maminka sama sebe… „Ne, to musím přeci ve svém srdci vědět! Ještě není čas, jeho jablečná šťáva nemá potřebnou sílu, jeho malvice není dost dozrálá,“ uklidnila se a zesílila svou ochranu před deštěm…

Další ráno se nečekaně přišla k Jabloni rozloučit holčička z blízkého domu. Zamávala jablku a zavolala… „Ahoj jablíčko, pěkně tu dozrávej a těším se, až se zas uvidíme,“ pravila a rychle odběhla zpět ke stavení… „Ani se na mě pořádně nepodívala,“ žalovalo Jablko mamince a schovalo se před vlhkem do náruče stromu...

Jednoho dne se ve vzduchu mísila vůně deště a přicházejícího podzimu. Vedle stojící Hruška a jejích devadesát devět žlutě zářících plodů se usmívalo a štěbetalo mezi sebou o všech událostech okolo nich. Tolik věcí by se Jablko dozvědělo, kdyby se nerozhodlo být ke všem slepé a hluché a v tuto chvíli i velmi ospalé… Večer přinesl další překvapení. Nepřišla holčička ani lidé z domu, kteří by obdivovali jeho krásu, ale sousedi z vedlejšího statku. Ti chodili každý rok, aby setřepali všechny povídající si hrušky do velkých kádí a odnesli tu úrodu do stáčírny. Byla z nich výborná hrušková limonáda.

Jablko v tu dobu tvrdě spalo, bylo unavené a po dešti i trochu popletené. S údivem druhého rána otevřelo oči a nevěřícně zíralo na prázdnou Hrušeň.

„Kde jsou“? ptalo se, ale odpověď od nikoho nedostalo a snad ji ani nechtělo znát, tak trochu něco tušilo… Něco, co se jeho hlavičce vůbec nelíbilo, a tak si radši zrálo a vonělo do okolí…

Dny se střídaly a plynuly rychleji a rychleji… do zahrady nikdo dlouho nepřišel a dům po setmění zůstával bez světel, tmavý a neobydlený. Deště přibývalo, dny se zkracovaly a lidé pořád nikde.

„Ach maminko,“ ozvalo se po delší době Jablko. „Kde jsou všichni? Je tu tak smutno a ticho, slyším jen, jak šustí listí… ach maminko, cítím uvnitř podivnou úzkost …“

Maminka se na svou ratolest otočila a něžně chlácholila a těšila své jediné dítě. „ Ta úzkost je dozrávání, vše je v naprostém pořádku, jen se pořádně dívej, jak jsi se ze zelenáčka vyklubalo v překrásný jablečný skvost.“

„Už jsem se leklo, že mošt,“ usmálo se a poprvé zažertovalo jablko.

Když bylo malé, dostávalo od maminky spoustu odpovědí na své všetečné otázky, i o moštu a různých šťávách z ovoce tam byla řeč… jen se teď stěží ve své nepozornosti rozpomínalo. Jabloň se už dávno chystala na velkolepý zimní spánek a vysvětlovat vše znova? Jablko vědělo, že už ji nepřemluví…

Lidé se do domu stále nevraceli a jablko si naposledy povídalo se svojí maminkou Jabloní.

„Jak mě ještě dlouho udrží ta slabá šťopička, co mě s tebou spojuje?“

„ Už jen chvíli, jen co podzimní větřík víc zafouká, jen co se země ponoří do pohádkové přítomnosti zimy, jen co se rozhodneš, mé drahé dítě, a uděláš krok a skočíš…“

„Maminko… je to teď, viď“?

„Ano… uhodlo jsi, jsi vnímavé a bystré, jen se pusť… chytím tě do své náruče silnějších větví, tam ještě můžeš chvilku zůstat.“

Jablko se po chvilce pustilo a nadšeně křičelo: „Já letím, jé, já letím!“ Při skoku z vršku se zachytilo v silných máminých větvích, těsně před tím, než dopadlo na zem…

„To je nádhera letět!“

„A nedopadnout, viď?“zasmála se maminka Jabloň.

“ Ano, ještě si tu pohovím, jestli dovolíš?“

Po dlouhé době maminka ucítila neskutečnou něhu ze slov svého dítěte a objala ho. „I když jsi ještě v mém náručí, měli bychom se rozloučit, je čas. Už se mě země ptá, kdy uložím poslední mízu z mého kmene ke spánku. Klidně si zůstaň tam, kde jsi, já uposlechnu hlas přírody, mé drahé jablíčko…. Usínám…“

Maminka Jabloň naposledy pohladila své odrostlé dítě a usnula, aby se posilnila na další rok úrody. Jablko zůstalo samo, jen vítr si pohrával s větvemi Jabloně i s jeho malou šťopičkou nahoře na jeho temeni.

Dole pod ním se tolik dělo. Narychlo tu ježci sbírali neuspané housenky a zbytky popadaných hrušek, dupali a pokukovali po jablku na stromě… Jablíčko to vše z výšky pozorovalo a pomyslelo si: „Ještěže jsem nedopadlo na zem, už bych skončilo někde v ježčím doupěti.“

Ale ježci ho uslyšeli: „Ty brblale, nic moc jsi na tomhle světě ještě neukázalo a my, čističi přírody, se o tebe rádi postaráme, jen se neboj, počkáme si…“

Vtom bouchly dveře a uzrálé jablko se otočilo za zvukem a ucítilo vůni z komína. V domě se už zase svítilo.

„Jupí,“ křičelo s velikánskou radostí jablko, vrátili se… jsou tu, moji obdivovatelé, nepohltí mě plíseň ani červíci, neodnesou si mě ježci do doupěte, budu ozdobeno barevnými nitkami jako ta bříza na jaře, když jsem se narodilo.“

Mělo tak obrovskou radost, že se začalo vrtět, vyprostilo se z větví Jabloně a padalo a padalo a padalo na zem pokrytou listím. Jak padalo, uslyšelo kroky a pod stromem se jako zázrakem objevily dvě dětské ruce, které ho zachytily dřív, než mohlo dopadnout na prochladlou zem a potlouct se.

„Tady jsi, já jsem na tebe tak myslela,“ vykřikla holčička z domu s ovocným sadem. „Jsi nádherné a voníš jako, jako jabloňová alej, čekalo jsi, viď chuděrko zlatá.“

„Ano, čekalo jsem na tebe…odnes mě do tepla, takového jako jsou tvoje ruce, a ozdob se mnou vše, co tě zláká… jsi má zachránkyně.“

Dívenka nerozuměla jablečné řeči, ale ucítila choulení ve své dlani a běžela se schovat před ostrým podzimním větrem do domu. Odtud, z okna kuchyně, koukal na vše, co se dělo v zahradě, po celou malý dřevěný šuplík…

Líbí se ti pohádka?

Reakce na pohádku

Další pohádky

Dech stromu

napsal(a) Elvína pro Pro všechny...vydáno již v knize

Příběhy jedné malé mochy

napsal(a) Barbora Jistebnická pro Pro děti, které rádi naslouchají čteným pohádkám nejen od rodičů(od 3let)

Dech stromu - 1. díl

napsal(a) Helena Dostálová pro Pro všechny...
× 
Kresba