Maminka píše pohádku

Líbí se ti soutěž? Dej

Zaslat pohádku Pohádková soutěž
Vyhraj a vydáme tvou pohádku knižně!

Zapomenuté království Mozaika

Líbí se ti pohádka?

Nakreslil(a) Anežka Horáková 9let

napsal(a) život pro pro všechny

Zapomenuté království Mozaika

 

Těmito slovy vstupujeme do dávného příběhu spolu s krajinou země, jejíž krásu dokázalo překonat jen nebe. Svit zapadajícího slunce se opírá o úbočí hor, napůl skrytých v kruhu kopců a lemovaných v dálce zástupem luk.

Ptáci svým zpěvem doprovázejí paprsek, který jako poslední přešel na druhou stranu. Zvěř usíná, jiná se probouzí. Je to podivuhodná zvěř, skrz její pohyb prochází magie a v očích je trochu z člověka. Ten tu žije na velkém území, propojený s úrodnou půdou, je přec jeho matkou a hlava otce pluje v oblacích, z kterých přišel. Člověk má pohled široce otevřený, jeho spanilost tkví v ušlechtilosti a porozumění  sobě i k ostatním. Není pánem této země, jen se tu usadil, aby s ní splynul a ještě více ji daroval. To je tajemství království, které se nazývá Mozaika.

Proletíme se nad úbočími kouzelných hor a bezpečně proplujeme všemi vodami v rozbouřených vlnách. Naučíme se v tomto příběhu chodit bosýma nohama po klidné vodě a přes jedno hluboké moře se dostaneme do nitra království! Je nám souzeno k té divukrásné krajině znovu dojít. Rozprostírala se tady před dávnými lety. Je v nás stále, i když jsme už zapomněli.

Ale znovuobjevení je na dosah ruky, stačí si jen stoupnout na kraj chladivého moře tohoto příběhu a nechat si jeho první vlnou ovlažit nohy. Pohádka o člověku a Zemi, začíná!

 

Země knížete Jaromíra

Toto království, které se kráse na počátku podobá už jen odleskem, je první, do kterého vstoupíme. Vede tam klikatá zarostlá cesta, plná úskalí! Ale je pro nás stvořená a nemůžeme ji minout. Jinak bychom se v Mozaice ztratili a nesložili z ní ani jeden barevný kousek. Žijí tu lidé, kteří tuto krajinu z Mozaiky mají v sobě, i když o ní zatím neví.  A podle prvních slov, které se odtud ozývají, poznáme, že na ni opravdu zapomněli.

            „Kdo si přál, abychom takhle žili?“ ptal se kníže Jaromír do sálu, který bujaře tančil a vískal v opojném zvyku. Nebyl ještě tak starý, jeho postava byla statná a vysoká, ale zanedbaná. Hned bylo jasné, proč jeho vlasy jsou protkané stříbrem a tvář zbrázděná hlubokými vráskami únavy. Nekončící radovánky a denní štvanice na zvěř se podepsaly nejen na něm, ale i na lidech v zámku a okolí. Někteří v království dary země jen využívali a svou neopatrnou chůzí jí uštědřili nejeden šrám. Jako smyslů zbavení se radují a tančí, o nic se nezajímají a nic nechtějí vytvářet, jen bezstarostně žít! Ti v podzámčí na ně těžce pracují a jsou již tak zubožení, že nemají sílu na nic jiného než na poslušnost a smutek, bez kapky jasného života. A všichni mají něco společného. Obrovskou únavu a děs v očích. Jsou snad začarovaní? Kdo ví?

Králi se zavíraly oči a hluk v uších mu zvonil na poplach, když po svém boku slabounce zaslechl:

„Chtěla bych se rozpomenout, jaká byla moje maminka. Vidím tady tolik cizích tváří. Co tu vlastně děláme, tatínku?“ smutně koukala na dav krásná princezna Agaté. Ve své plnoletosti byla tak křehká, že snad i vánek větru by ji porazil. Dlouhé plavé vlasy sepnuté šperky a spoustou stužek se snažily osvobodit od tíhy zlata a spletitosti výčesu. Modré oči byly vyhaslé a pleť bledá. To jediné kazilo krásu, která ji celou lemovala. Seděla v honosných šatech, s hlavou v dlaních, s očima upřenýma na otce prosebně, žádala odpověď.

Ale žádnou nedostala. I když se ptávala málokdy, její otázky nikdo neposlouchal a odpovědi nikdo nedával. Její tatínek již dávno nebyl vládcem a knížecí rod byl jen figurkou na šachovnici lidí, kteří už dokázali zatratit nejedno království.

Ale dnes se sličné dívce zdálo, že je něco jinak! Něco ji dráždilo a nenechalo jen sladce bloumat zámkem.

„Jak jsem mohla na maminku zapomenout?“ vyslala další stesk princezna.

„Ach, cítím se tak opuštěná, jako by tu s námi nikdy nebyla!“

Vyděšeně otevřela oči dokořán, podívala se na bavící se dvořany a pokračovala:

„Všichni tančí, radují se, ale proč? Slavíme něco? Něco významného se tu koná? Co jsem to vlastně před chvílí chtěla?“ zmateně koukala princezna do sálu.

A tetelící vzduch u jejího ramene jí odpověděl:

„Chtěla jsi přece tančit, ne přemýšlet nad minulostí! Tak tanči, jsi živá, nech se unést až do výšin opojného zapomnění, tady a teď. Velká moc těch, co tě nechávají tančit, s každým okamžikem sílí a roste. Užij si to, dokud můžeš! Budoucnost ani minulost neexistují, teď je vše výborné a tak snadné, a když přidají ještě pár zlatých tretek…? Co víc si můžeš přát! Jsou všechny pro tebe! Jsi přece princezna!“

Hlukem omámená Agaté nevěnovala slovům pozornost, nebyla zvyklá, aby jí někdo odpověděl. A když přece jenom něco zaslechla, nedávalo to většinou smysl, tak jako teď.

            A opravdu, ti co vládli místo krále, princezně přes své našeptávače pokroutili i to málo, co si pamatovala. Přidali krásné šaty, šperky, spousty sloužících.  V její mladosti ji odstřihli od vzpomínek na její blízké, od spojení s krásnou zahradou, zalitou kapkami rosy zrcadlící její pravdu. Princezna, se stávala vyprahlou studánkou, se ztracenou touhou ze sebe se napít!

            S jejím tatínkem králem hráli tuhle nečestnou hru ještě delší dobu. Dali mu vše, po čem zatoužil, jen aby zapomenul na svou vrozenou moudrost a lidské porozumění, které sídlilo v jeho kořenech. Vše v království se chýlilo ke konci!

Zdá se vám, že vyměnili štěstí za spoustu věcí? Ano, ale ty věci jim jsou teď jen na obtíž. Princezna chřadne pod tíhou šperků a král už dávno, nevládne ani sám sobě.

Ale kdo to způsobil? Kdo je ten, který našeptává princezně? Za chvíli ho poznáte, může být i ve vašem okolí! Ale nebojte se, se strachem by to bylo ještě horší, než to vypadá, a vy víte, že pohádky si umějí poradit i s tím nejsmutnějším a ve své hloubce najít vždy pravdu.

Sál plný lidí se oddával bujarému a nevázanému veselí, jako by někdo ještě tu vřavu uměle zesiloval. Princezna Agaté to už dnes nemohla vydržet!

„Tatínku, sundal bys mi ty drahokamy z krku, tak mě tíží,“ zaprosila a marně se snažila otevřít sponu náhrdelníku.

„Dcerunko, nech si je raději na krku, tak moc ti sluší!“ napomenul někdo dívku, ale zlomený král to nebyl, ten uprostřed hluku usnul. Princezna pochopila, že slova, která před chvílí slyšela, od něho nejsou a znejistila ještě víc. Tam, kde měla obnažená ramena, ji něco nesmírně tížilo! Oběma rukama chytila za kameny v náhrdelníku. Její drobné prsty nahmataly zaklíněný šroubek zavírání a otočily jím proti směru hodinových ručiček. Tíha kamenů se jí sesypala k nohám a princezna měla pocit, že by se snad i vznesla, mít tak křídla.

„Vždyť je máš!“ ozvalo se jí znovu u ucha.

Agaté se ohnala po dotěrném hlasu a chtěla říci tatínkovi, že se sama osvobodila od šperku, který jí nepřinášel radost, ale naopak ji tížil. Ale bledé rty byly pevně semknuté a oči zavřené, tatínek spal.

„Vždyť máš křídla, stoupni si na okenní rám a zkus létat,“ ozval se zase hlas. Princezna se rozhlížela okolo sebe, ale neviděla nikoho.

„Jen to zkus,“ ozvalo se znovu. Otočila se prudce za hlasem, až jí z hlavy slétla zlatá korunka. Jak ji chtěla zachytit, sklouzl jí z paže i těžký náramek. Ale nikdo nikde. Jen cinkání šperků na podlaze přerušilo zaskřípání cizího hlasu:

„Jsem tady a jsem tak unavený, už ti pomáhám dlouho. Kdybys tak před chvílí úplně zapomněla úplně, byl bych konečně na svobodě! A kdybys dala na má slova a skočila z okna! Óóó, slíbili mi, že budu králem! Zbavil bych se tohoto zavalitého vzezření a konečně bych vládnul. V hmotném těle bych se přidal k té hordě rádců jako jejich nejvyšší! Ale ty, ty jsi tak nevděčná a tak neskonale hloupá, že se už ani nenecháš…“ zastavil se hlas v půli věty.

„Co ti dovoluje mě urážet? Jen pěkně dořekni, co jsi chtěl vyslovit! Co si už nenechám líbit?“ vykřikla zoufalá princezna do prázdna. „ A jak to, že tě najednou slyším? Něco uvnitř mě mi dnes připomíná, že jsem na něco důležitého zapomněla. Ale tvůj hlas to nebyl! Co je za tou mou, jak ty říkáš, hloupostí?“

Ale nic nezaznělo, jen nad tatínkovou hlavou se ze strany na stranu pohnul obraz, který dlouhý čas visel nakřivo a na kterém byla vymalována celá královská rodina. Obraz se nečekaně narovnal. Princezna se podívala do tváře své maminky a pak se rozhlédla po sále plném tančících lidí. Pomyslela si, že obrazem pohnul závan točících se šatů, a ten záblesk, který ji oslnil, byl jen odleskem šperku z hodovního sálu.

Nechala drahokamy na zemi, zdálo se jí, že by je neunesla! Ještě jednou se po nich ohlédla, jak tam leží, a do srdce se jí vrátil konejšivý pocit, který mívala u maminky. Z jednoho drahokamu něco zářilo, ale princezna neměla sílu se ohnout a zjistit, jestli je to pravda nebo klam. Nebyla zvyklá se namáhat. Konejšivý pocit se náhle změnil v bolest na hrudi. V návalu stesku zavolala na služebnictvo:

„Odneste ty šperky do pokladnice! A tatínka opatrně uložte do jeho komnaty!“

            Bylo už po půlnoci a oči se jí zavíraly únavou. Agaté vyšla z tanečního sálu a opustila jančící dav. Stále se jí zdálo, že není sama. Jak procházela chodbou, narovnávaly všechny obrazy na zdech a na okamžik problesklo jasné světlo. Ale byl to jen okamžik, tak jako v sále!

Najednou ten stesk i bolest zmizely a ona ucítila v hlavě rozkaz, aby nastavila dlaň.

„Narovnej pořádně ty prsty! Jsi tak nešikovná!“ uslyšela překvapená Agaté. Na dlani se jí usadil človíček malý jako jablko a také tak oblý. Byl těžký, až si musela podepřít loket druhou paží. S velkým důrazem zaprosil:

„Neříkej na mě nikomu, že jsem se ti objevil! Ale ještě se mi nestalo, abych byl tak unavený! Už nemám kde brát energii, ty žádnou harmonii a sílu v sobě už nemáš a já ji tak strašně moc potřebuji. Tak jsme se kdysi spolu dohodli a teď jako kdyby naše dohoda přestávala platit, nebo co? Princezna vůbec nevěděla, o čem ten skřet mluví.

„Ty jsi čert?“ Skřítek se rozchechtal, až se celý třásl.

„Ó!!! Tak nízký vymyšlený post bych od vašich hodnostářů, nikdy nepřijal! Ale koukám, že jsem to trochu přepísknul s tvým zasvěcením do zapomnění. Musím se pochválit, v tom jsem opravdu dobrý, i když dnes mě mateš. Mé jméno je Našeptávač, i na to jsi zapomněla? Snad jsi nezapomněla i na naše první setkání, kdy jsem ti přichystal dary pro tvou mysl a ty ses za to odstřihla od svého srdce? Jestli je to tak, musím to napravit, jinak bych bez té tvé harmonie (fuj -nemohu to ani vyslovit) zahynul! Živím se jí a ty už skoro žádnou nemáš a já ji tak potřebuji! Vyměnila jsi ji semnou za chaos, ten z tebe dnes pro mě nepochopitelným způsobem uniká neznámo kam, a harmonii jsi zavřela nebo přesunula někam, kam na ní nemohu, nebo už není? Poprvé jsem z toho zmatený!“

V očích se mu zalesklo, vyndal z kapsy lahvičku a řekl:

„To je ona, ta tvá fuj…! Trošku mi jí zbylo. Vrátím ti kapičku. Když tohle vypiješ, uvidíš, kdo jsem, a trochu se rozpomeneš i na sebe.“

Princezna slepě přijala lahvičku a vypila ji až do dna! Když otevřela oči, nestála už na chodbě, ale ve svém pokoji, se skřetem na dlani.

„No jo, i tohle přemísťování jsi dříve uměla, tvé schopnosti byly neuvěřitelné.  Až je mně samotnému trochu líto, že jsme tě tak zkrotili! Byla jsi skvělá bytost, bylo ti vše darováno, přírodou i rodem, uměla jsi své dary předávat a učit druhé! Proto jsi pro nás všechny byla tak nebezpečná, ale šli jsme na to šikovně a máme tě. Jen jsi lapená o trošku víc, než je zdrávo. Nikdo z nás neví, jak daleko můžeme zajít, abyste přežili a nechali nás čerpat vaši sílu.“

„Tvá slova mě děsí! Co berete? Kde mě máte? Vůbec ničemu nerozumím!“

„No to je vlastně dobře děvenko, ani nemáš čemu rozumět, zejména ne tomu, že si od vás bereme téměř vše.“

Princezna se na skřeta podívala s odporem.

„Jen si ulevím od šperků a už mám na krku tebe.“

„,Ó já jsem šperk, to mi ještě nikdo neřekl, klaním se ti, spanilá,“ postavil se na dlani a celou tíhou se princezně zapíchl nohama do kůže.

„Jejej, to je nepříjemné, jsi těžký, jako bys byl z olova, slez z mé dlaně.“

„No jak si přeješ, já létat umím,“ ušklíbl se samolibě skřet, ale vzápětí rychle dodal:

„Ty nepoznáš žert o tom létání?“

„To nebyl žert, byla to výzva, a ty to víš!“ vpálila mu rozhořčeně princezna a poodešla k oknu, aby ho zavřela. V  tu chvíli Našeptávač zmizel, jako by se něčeho lekl, a princezna zůstala ve svém pokoji sama. Za moment zaklepala komorná.

„Jak to věděl?“ proběhlo Agaté hlavou.

„Přejete si odložit šaty, princezno?“

„Ano, přeji si odložit vše, co mě tíží.“ Komorná se pousmála, myslela, že to princezna řekla v žertu, ale ta nevypadala, že by je chtěla rozesmát! Ukázala jen na vázání šatů na zádech a sklesle sklopila hlavu.

„Jak to, že již netančíte, princezno?“

„Jsem unavená, až blouzním … před chvílí jsem viděla…“ ale nestihla to ani dopovědět, komorná ji předešla:

            „Zavalitce?“

„Ty toho kulatého chlapíka znáš? Už jsi ho viděla? Mně se dnes zjevil poprvé, a pokud si dobře vzpomínám, říkal, že se jmenuje Našeptávač!“

„Vídávám ho u vás stále, už jsem vám o něm říkala, ale nevěřila jste mi! Je jich tady po zámku spousta.“

Princezna komornou užasle poslouchala, jakoby ji opravdu slyšela poprvé. V rozepnuté blůzce usedla na židličku k toaletce se zrcadlem a zeptala se:

„Co ještě vidíš?“

„To, že všichni, kteří zastávají u vašeho dvora vysoké postavení, jsou si podobní, jako by měli něco společného! Mají stejné rysy v obličeji, stejnou chůzi, stejné držení těla jako Zavalitci. Přemýšlím o tom, ale nejsem ve vašem království dlouho a jakoby mi něco bránilo, abych přišla na to, co mi připomínají. Naše rodina se k vám přestěhovala ze země krále Pavla.“

Princezna pozorovala v zrcadle tu zajímavou dívku. Byla krásná a něžná, jako když na louce potkáte sedmikrásku a tak i voněla. Oči velké, tmavě modré, tváře dokulata olemované ruměncem. Mněla na sobě lněné šaty a vlasy ji ve vlnách neposlušně podali do čela, když její hbité ruce rozplétaly vysoký výčes princezně. Vyndávala z vlasů těžké zlaté spony, jako by to byly lehké hřebínky ze dřeva.

„Až vás rozpletu, můžeme se na ně jít spolu podívat, třeba na něco přijdeme. Právě jsem viděla jít vaše rádce do korunního sálu a za nimi se valil proud Zavalitců!“

Princezna se lehoulince pousmála a přikývla na souhlas, i když jí při vzpomínce na skřeta projel celým tělem závan strachu.

Oblékla si šedý plášť, který ji půjčila komorná, a obě se potichu vydaly pustou, chladnou chodbou, kterou slabě osvětlovala řada dohasínajících loučí. Před největším sálem v zámku princezna zamířila do výklenku ve zdi, a aniž věděla proč, nedočkavě sáhla za rám obrazu se zasněženou krajinou. Nahmatala ve zdi vytesané jamky. Vložila do nich prsty, jeden po druhém, a na protější zdi se před ní odsunula část stěny. Protáhly se úzkým otvorem, který se za nimi zavřel a obě dvě, se ocitly v tajuplné místnosti. Svíce ozařovaly překrásné sochy a umělecké předměty vkusně rozmístěné v prostoru. Jak se princezna okouzleně rozhlížela po místnosti, všimla si, že za ní jsou další komnaty, které tvoří propojený kruh. Všechny někam ústily. Princezna překvapeně zašeptala:

„Tady to znám,“ rozhlížela se v záři svíce okolo sebe. „Běhávala jsem tady jako malá, stále dokola.“

Obě dvě dívky byly nesmírně rozrušené a zatím nechápaly, co objevily. Uslyšely hlasy, spoustu hlasů velmi ostrých na poslech. Šly po zvuku do krajního pokoje a zjistily, že jedna úzká místnost zcela na boku, která do kruhu jaksi nepatří, má ve zdi dlouhá kukátka namířená do korunního sálu. Přisály tam své uši i oči a jejich údiv se změnil v děs. V sále byl ještě větší mumraj než na bále. Obličeje rádců se tvrdě rýsovaly ve světle loučí a okolo nich se míhalo něco v podivném hemžení.

„Vidíte, je tam váš Zavalitec!“ ukázala komorná.

„Jejda, těch tam je, není jen jeden! Je jich celá armáda!“ pozorovala to nadělení princezna a ztišila se, protože ten její právě mluvil s nejvyšším rádcem království:

„Ano, stalo se to, chtěl jsem z ní udělat blázna, abychom měli pěkný špatný příklad, ale nešlo to. Unikla mi. Měl jsem připravenou i lest, z které se mi vyvlíkla jak z kůže!“ uchechtl se Zavalitec.

„Jak ti mohla takhle proklouznout! Jak jsi to mohl dopustit! Máš přece dokonalé školení i naší všestrannou podporu. Co když něco pochopí, je vysoce rodově postavená a za sebou má tolik moudrosti, kolik jsme za ta století nedokázali ani nashromáždit, natož poznat a rozluštit! Živí tím naší temnotu! Doteď zkoumáme, jak to všechno dělala, čím vším byla obdarována po svých předcích! Jestli prohlédne, uvědomí si, z jakého národa pochází, a pozná také, že lidé co jí slouží, jsou jí podobní a mají stejnou sílu jako ona! S kterou sem na tuhle proklatou zemi přišli, je po nás! Jestli se to stane, ztratíme velkou část tmavé energie! Rádce vyděšeně koukal na Našeptávače. Zavalitec sklopil své drobounké oči, jakoby se kál za to, že ji neuhlídal. Ale ze strany bylo vidět, jak se pod vousy usmívá.

„Ty jo, někteří Zavalitci hrají na dvě strany, vidíte to, princezno?“ řekla komorná.

 „Ty tady něčemu rozumíš?“zeptala se Agate.

„Ano zdá se mi, že na tohle mě upozornila mě moje babička, vyprávěla o nich příběhy. Podívejte, ten váš našeptávač je zrádce i pro rádce. Už vím, proč jsou si ti lidé tak podobní. Když se sejdou ve větším počtu, jejich propojení jim dá stejnou grimasu a strnulost tváře. Ale že mezi Zavalitci jsou zrádci i té největší temnoty, to mě na jednu stranu pobavilo. Ten Zavalitec je snad horší než zlo zloucí,“ vydechla komorná a dál pozorovala dění v kukátku. Našeptávači, kteří snad patřili k nějakému člověku v království, se začali velmi rychle pohybovat a rádci, kteří patřili jen sami sobě, se nahlas hádali. Dívky se odlepily od kukátek a princezna špitla:

„Jak mě mohli tak zmást?“

„Museli vás zlomit nějakou hrozbou, dělají to tak vždy. Umějí využít každou lidskou slabost! Ale vaše srdce vám pomohlo, to vždy zůstane čisté, i když spí!“

„Jsi moudrá a kolik toho víš!“ řekla potichu s uznáním princezna.

„To ta naše bábi. Vždycky když jsme usínali, měla pro nás jednu pohádku za druhou a v nich bylo všechno. Dobro i zlo. Uměla příběh hezky zamotat a my děti jsme ho s ní rozmotávaly, a teprve když šťastně skončil, spokojeně jsme usnuly.“

„Mně maminka také vyprávěla pohádky, jen si stále nemohu vzpomenout, jaké byly.“

Dívky odešly z úzké místnůstky s kukátky a zavřely za sebou železné dveře. Stejně by už nic neodhalily. Více je zajímalo, proč se sem dostaly a co je v ostatních pokojích.

Vešly do další místnosti, která sloužila i jako knihovna. Klenutým stropem, zdobeným skleněnou barevnou vitráží, sem dopadalo slabé měsíční světlo a jeho paprsky ozářily postel s baldachýnem. Překvapená princezna přistoupila k posteli a pohladila jemnou látku přikrývky.

„Ty vzory na látce poznávám, s maminkou jsme na ně koukaly, když jsme usínaly.“ Princezna se nemohla na tu nádheru vynadívat, posadila se na jemně šustící látku pohodlné postele, která lákala ke spánku. Ale myšlenka na spánek Agaté úplně opustila, cítila se jako znovuzrozená. Položila hlavu na polštář, jen aby se dotkla té měkkosti, a přes látková nebesa pozorovala svit nočního nebe. Látka propouštěla světlo jen lehce, přesto princezna rozeznávala obrysy květin, které tam někdo kdysi namaloval a pak vyšil. Květy i světlo z měsíce, stačilo to na to, aby se v princezně začal přehrávat příběh staletí. Komorná si lehla vedle princezny a zašeptala.

           „Tady nás nenajdou, nebudeme tu chvilku?“ Zavřela oči a už bylo slyšet jen slabé oddechování. Princezna ji přikryla a znovu se zadívala na květiny v baldachýnu.

„Tak dlouho jsem spala, teď už nemohu!“

S očima otevřenýma si začala vzpomínat! Prvně na maminku - byla bohyní přírody na tomhle kousku země a vše, co uměla, předala Agaté.  Princezna si najednou uvědomila, že se do jejího těla vlévá stejná síla, jakou cítila, když jako malá holčička pobíhala okolo maminky, která tady malovala nebo vyšívala. Agaté se vnořila zpátky do dětství a vzpomněla si na říkanku, kterou na maminku volala: Maminko, ty komnaty jsou jako kytička a ty jsi uprostřed nich včelička!

Vracely se jí vzpomínky, které jí vehnaly slzy do očí. Jak plakala, slzy odplavovaly všechnu, i tu poslední zaslepenost, kterou princezně někdo vnutil. A v tu chvíli uviděla proč, se všechno stalo. Byl to ale takový nápor na křehkou princeznu, že jí tělo nařídilo odpočinek. Ale jelikož toho zapomenutého bylo hodně, příběh vědění se jí ještě nějaký čas přehrával na pozadí pod zavřenými víčky.

Ráno, ještě než vstaly z královské postele, uslyšely rychlé kroky po chodbách a volání princeznina jména. Byl to velký rozruch, ale když někdo nechce být nalezen, tak není! A ani tmavé bytosti na něj nemohou, protože rozsvítil pochodeň vědomí.

 Princezna po neuvěřitelné noci znala celý život s maminkou a životy dalších lidí, kteří stejně jako ona byli jednoho dne k nenalezení. Ale ti se schovávat nechtěli, protože věděli mnoho, ti byli na chvilku času schováni.    

Princezna ještě chvíli klidně ležela a pozorovala světlo pronikající ze stropu. Potom pomalinku, beze spěchu vstala. Komorná se naopak probudila s úlekem, ale i s růžovými tvářemi. Rychle vyskočila z postele, rozhlédla se po knihovně a už volala:

„Princezno, to musíte vidět! Někdo je zachránil! Celá staletí si lidé myslí, že byly zničené nebo schované. To jsou přece knihy hluboké moudrosti jednoho zapomenutého národa!“

Princezna je všechny už znala. Dnešní nocí je s maminkou znovu prošla, list po listu. Pohlédla láskyplně na dívku, která ji tolik udivovala.  Co všechno ví!

„Tajemství je skryté všude a tohle není jediná knihovna lidské moudrosti. Na světě jsou ještě dvě! V první je bez písmen a stránek uchované vědění země, a ta je velmi blízko! A ta poslední? Zkus hádat, jestli se vůbec nachází na zemi!“ Komorná pochopila hru a řekla:

„Doufám, že až tuto pohádku rozluštíme, tak neusnu.“

Komorná vrátila knihu do knihovny a s vřelostí Agaté objala. Princezna před náhlým projevem citu trochu ucouvla, tak dlouho ji nikdo neobjal. Pak položila ruce na ramena nové přítelkyně a zeptala se:

                „Jak se jmenuješ?

             „Kateřina.“

            „Krásné jméno,“ usmála se princezna. Už nebyla bledá a Kateřině se zdálo, že od včerejšího večera, vyšší a urostlejší.

            Prohlížely si královniny pokoje a zjistily, že zapečetěné místnosti jsou překrásné nejen svou výzdobou! V komnatách uspořádaných do kruhu proudilo něco známého. Agaté se s tím v noci seznámila a také se ve snu dozvěděla, jak se z těchto místností vychází ven. Kukátky zkontrolovaly korunovačního sál, ale všude byl klid. Ti, kteří zámek obývali, už nevěděli nic o tajných komnatách a mysleli si, že Agaté utekla. Proto se venku na nádvoří paláce srocovaly pluky vojáků, kteří měli princeznu najít. Královskému otci při tom všem strachu o jedinou dceru přišlo až dojemné, jak se rádcové snaží ji co nejdříve najít.

Princezna si užívala klidu a pohodlí matčiny ložnice a přemýšlela o tom, co v noci prožila a jak se její život náhle změnil.  Komornou Kateřinu zase lákala rozsáhlá  knihovna, seděla na zemi na hřejivém koberci a listovala snad desátou knihou. Najednou se princezně vlil hřejiví pocit do těla a něco jí začalo popohánět, aby se co nejdříve dostaly ven. Jak ze zámku, to ji maminka poradila, ale kam dál?

„Jak bychom mohly nepozorovaně zmizet?“ povídala si pro sebe Kateřina a uklízela knihy do polic. Princezna Agaté si stoupla na židli a ukázala na strop.

„Půjdeme tudy! Když si té vitráže doteď zvenku nikdo nevšiml, bude neviditelná!“

Komorné se moc nechtělo šplhat ke stropu, ale princezna už stála na nebesích postele a balancovala na rohu pevného rámu, který napínal látku.

„Jste neuvěřitelně pružná,“ divila se Kateřina a vyhoupla se za princeznou. Obě stály na křížících se trámech, která zpevňovala nebesa nad postelí.

„A co teď?“ přemýšlela princezna.

„Já bych se zhoupla, skočila na látku uprostřed a proletěla tím sklem,“ řekla vážně komorná, ale pak ji ten nápad tak rozesmál, že se musela chytit dřevěné výztuže, aby nespadla. „Tak dobře,“ řekla princezna a zcela vyděsila Kateřinu tím svým souhlasem. Pak se však také rozesmála, ale zvláštně, až s toho komornou bralo úzko. A bylo proč se bát! Princezna se postavila rovně, bez sebemenšího zaváhání se zhoupla v kolenou a skočila doprostřed květinových nebes. Ty ji svojí napnutostí vystřelili přímo doprostřed skleněné výplně klenby. Komorná vykřikla v úlekem, ale pak jen viděla ducha projít zdí, tedy princeznu vitráží! Bez sebemenšího odporu, Agate zmizela na druhé straně skla, aniž by se roztříštilo.

„Tak to jsem ztracená, nevím, kde jsou dveře, a sklem fakt projít neumím, tak jako spanilá,“ vydechla Kateřina. Sedla si na trám, spustila nohy dolů, jako že skočí na zem a podívá se po jiném východu, protože rozrážet hlavou sklo se ji nechtělo, ani pro princeznu.

Vtom se nad ní objevila známá dlaň s neporušenou paží, která jí nabízela, že ji vytáhne nahoru. Pevně stiskla nabízenou ruku a lehounce, jako by nic nevážila, proklouzla za princeznou.

„Věděla jsem od počátku, co jsem vás uviděla, že se ve vás něco skrývá, ale tohle,“ vydechla Kateřina a rozhlížela se, kde se vlastně ocitly.

Stály na cimbuří zámku a po barevné vitráži ve střeše nebyla ani památka, takže cesta nazpět do komnat nepřicházela v úvahu. Dívaly se z dost velké výšky dolů na zem a Kateřina ze strachu nepřestávala mluvit:

„Myslela jsem, že budeme někde v jiném světě, chápete, jako třeba na onom! Ale tohle!“.

„Můžeme se tam lehce dostat, stačí uklouznout. Podívej, tamhle je to bezpečnější,“ ukázala princezna na můstek u komína.

Opřely se o komín a rozhlédly se po krajině. Ráno bylo mlhavé a dále než na okolí zámku nedohlédly.

„Já něco slyším, princezno,“pípla komorná a držela se pevně železné obruče pro kominíky.

Na můstku mezi komíny se míhalo něco tmavého a obrovského. Když se trochu zdvihla mlha, obě vydechly překvapením. Uviděly jednohlavého okřídleného draka. Byl ještě velmi mladý a po střeše se mu špatně chodilo. Kůže se mu leskla, tmavě modrá barva šupin na jeho těle přecházela od ocasu k hlavě ve fialovou. Nejkrásnější na něm byly oči - měly barvu hlubokého oceánu. Od temene se mu po hřbetě vlnila hebká, fialově modrá hříva.

Dívky se tiskly ke komínu, ale marně. Čich a magické schopnosti tohoto bájného zvířete se nedaly jen tak oklamat. Přilétl blíže a přistál přímo před dívkami na šikmé střeše. Sedl si na zadní a štěkavým hlasem promluvil.

„Přiletěl jsem pro vás, nastupte si!“

Drak čekal, věděl, že čas hraje pro něho. Prohlédnou si ho a zjistí, že se nemají čeho bát. Princezna si dodala odvahu, vyšla ze svého úkrytu, napřáhla k drakovi ruku. Ten se k ní naklonil a olízl ji jako projev důvěry a odevzdáni.

„Jsi překrásný a snový, vídala jsem tě ve snech i před spaním a vyprávěla jsem si o tobě pohádky, abych mohla usnout,“ řekla Agaté.

Drak otočil hlavu k nádvoří, jakoby je pobízel.

„Musíme spěchat, viď, cítím to! Pojď, Kateřino, nastoupíme!“ řekla naléhavě trochu vyplašené komorné a už přehazovala nohu přes hustou hřívu draka. Úplně se v hřívě celá ztratila. Kateřina ji následovala a pak uslyšely dračí zaštěknutí:

„Držte se!“

Drak se rozběhl po střeše tak rychle, až se za ním sypaly červené tašky a padaly s rachotem dolů. Dívky měly co dělat, aby se udržely. Na konci sedlové střechy se mohutnýma nohama odrazil a vznesl se do vzduchu. Přelétal nad nádvořím a zámkem a dívky si uvědomily, že je pro lidské oko neviditelný.

Ani Agaté netušila, jak to že vidí draka a právě na něm letí neznámo kam. Jen se v teplé hřívě tetelila štěstím a hladila draka po lesklém krku. Drak prorážel hlavou mlhou, a když se podívaly dolů, rozeznaly jen bílé, husté mraky, které byly i nad jejich hlavami. Agaté cítila vůni zvířete, vlhkost ve vzduchu a své ruce držící se hřívy. Celým tělem se přitiskla ke zvířeti. Po dlouhé době se cítila volná, i když vůbec netušila, kam je drak odnáší.

Začali klesat a Agaté uviděla vysoké hory, louky i husté lesy, a když klesli ještě níž, spatřila lidská obydlí.

Obydlí byla jiná, než jaká znala, menší stavby byly barevné, se střechami porostlými trávou. Větší byly postavené z kamenů, poskládaných většinou do kruhu, jako pokoj maminky. Vše mělo okolo sebe kruh, snad i ty skály, co nad nimi prolétali.

Drak dosedl před bílou stavbu. Na vydlážděném prostranství byla spousta lidí, kteří vcházeli a vycházeli. U vchodu s kamenným ostěním stála malá skupinka lidí a k ní náš drak s nákladem dívek zamířil. Kráčel ladně a důstojně, ocasem pohyboval ze strany na stranu a hříva mu vlála. Zastavil se a první vyklouzla princezna a za ní její doprovod. Agaté pohladila draka po tlamě a něco mu šeptala.

„Jsem Agator,“ odpověděl jí drak. Princezně se od něj nechtělo, pochopila, že navzájem si jeden druhého vybrali, už dávno. Ale skupinka u vchodu ji také přitahovala jako magnet. Vzala Kateřinu za ruku a společně došli ke hloučku žen a mužů.

Uklonila se a chtěla něco říci, ale pak si uvědomila, že něco slyší! Slyšela silný tlukot svého srdce. Slyšela ho tak zřetelně, jakoby něco ten sval uprostřed hrudi posilovalo. Náhle pochopila, proč se to děje, spatřila svojí matku, jak k ní běží od skupinky lidí a za chvíli ji už tiskla v náruči s vroucí láskou.

„Maminko,“ udiveně zašeptala Agaté.

„Konečně jsi tady, dítě, nemohla jsem tě odtamtud vůbec dostat, málem jsem se uzoufala žalem.“

„Věděla jsem, že se potkáme, řekly mi to sny, maminko,“ opakovala Agaté něžně to dlouho nevyslovené slovo.

„Vím to, vím, holčičko. Není to dávno, co jsem musela odejít, ale zdá se mně to jako celá věčnost!“

„Proč jsi mě nevzala sebou?“

„Vzala, má nejdražší. Útěk jsem spoustu nocí připravovala a ještě teď cítím tu bolest, že jsem tě neuchránila. Dostala jsem se do pasti viny, že jsem byla tak slabá a nechala je, aby ukradli to nejdražší, co je v mém životě. Vinu jsem neunesla a s ní jsem se propadla do strachu. Nepřijali ani, když jsem místo tebe nabídla sebe! Báli se mě! Tak se střetly dva světy ve strachu a nic dobrého z toho nevzešlo. Unesli tě uprostřed cesty a jejich guru tě zasvětili do zapomnění. Bylo ti sedmnáct a já si musela vybrat! Nechat je aby, ti ublížili, nebo použili proti všem, kteří by pomohli uskutečnit tvoje vysvobození, nebo tě ochránit tím, že odejdu. Posílala jsem vzduchem k tobě mnoho květin, aby ses rozpomenula, ale neprošla ani jedna. Nakonec jsem s pomocí bytosti krystalů na dálku vyryla jeden kouzelný květ do šperku, který jsi nosila na krku. V drahých kamenech se nepozná, jestli tam vidíš trhlinku, dutý prostor nebo životadárný květ. Dorazil k tobě a ty jsi tady, moje poupátko.“

„Cítila jsem ho tak silně, maminko.“

„ A vidím, že pak jsi už našla lehce cestu přes mé komnaty.“

„Našla, byl to portál lásky. Hned, jak jsem se k ní přes měsíční svit dostala, poznala jsem, že je od tebe. A moc mně pomohla Kateřina, je tu se mnou.“

Všechny tři se objaly a došlo i na proud slz, který smyl poslední stopy nepochopeného opuštění.

„Pojďte, představím vás. Tady, v té oblasti žijí lidé, kteří v sobě objevili, to co do nich na začátku bylo vloženo. Nejsme na téhle zemi náhodou, máme ji chránit a tito lidé přes postupné spojování všech částí myšlení, jako je i srdce a mozkových center pochopili svůj celek. Je to trošku složité vím, ale až je poznáte, váš cit vám to všechno sdělí, stačí jen setrvat v jejich přítomnosti.“

Lidé v hloučku se objetím přivítali s dívkami a jako by sem odjakživa patřili, všichni vešli do domu z obrovských kamenných kvádrů. Dům byl nezvyklý! Obrovské opracované kameny s širokou základnou v zemi se ve výšce k sobě postupně přibližovaly a vytvářely vysokou klenbu. Agaté pochopila, že tohle nestvořila příroda ani člověk. Stačila k tomu síla jedné propojené myšlenky.

 Uvnitř bylo rušno, v rozsáhlém prostoru se dělo něco úchvatného! Lidé, plně pohroužení do své činnosti, tam vytvářeli různá umělecká díla! Vyrůstala před nimi, aniž by na ně sáhli. Měnili se tu horniny v nádoby na potraviny. Z kvádru žuly vznikali sochy, ale i klenutá schodiště. Z nepopsané hmoty se tvořil nábytek a trámy, které ke svému opracování nepotřebovali poražený strom, prostě tu najednou byly. Spojení potřeb pro lidské žití, propojené s krásou tu opravdu bylo dokonalé a s pohledu diváka i nesmírně lehké. Agaté tu uviděla, také bytosti jakoby z mlhy stvořené, které byli tomu dílu nápomocni.

 A patřila k nim jedna z žen, která se představila jako Rantala. Pokynem ruky ukázala na velké množství křišťálů, sahající až do stropu, a pravila:

            „Tato krása má sílu bytostí co v nich žijí! Chráníme je tady a až nastane čas, jejich obyvatelé tyto krystaly přesunou do všech světů! Lidé se už nebudou muset zrcadlit jeden v druhém, je to totiž pro ně stále nesrozumitelné. Budou moci najít sílu v těchto krystalech, v jejich vnitřních malbách a světech!“Rantala se po těch slovech s úsměvem rozloučila a u krystalů zůstala stát. Agate s ostatními odcházela, ale zvědavě se ještě otočila za zajímavou ženou a viděla, jak do jednoho průzračného krystalu vchází, jako do svého domu.

„Ještě hodně nepochopitelného potkáš, ale pak si vzpomeneš, že je nám dané to vidět. Přišla, tě pozdravit to ona ti donesla květ do tvého náhrdelníku!“ Pohladila matka svou dceru a vedla ji do středu místnosti. Když Agate zvedla hlavu a viděla, jak se obrovské kameny nad sebou přesně ve středu dotýkají, rozhlédla se po lidech okolo, kteří zde hlídali tajemství světů a v srdci jí zasvítilo její světlo.  Rozsvícení neustávali v činnostech, které vykonávali, museli být dokončeny, tok tvořivé energie nejde zastavit stejně jako jeho plamen. Naše skupinka se, ale zastavila zrovna pod středem klenby. Bez komorné ta zůstala na chvíli pozadu, protože se začala bavit s člověkem, který měl okolo sebe oheň a ten se nedal uhasit, nepálil, jen hřál a nezdálo se, že se pod ním něco nachází, co by ho živilo. Kateřina, byla vtažena do příběhu s ohněm, ale i když nechtěla, odtrhla se a doběhla právě včas. Královna promluvila:

Koluje tu energie všech elementů světa a vesmíru, pomohla i nám dvěma! Navrátila nás k sobě a je s námi spojená, je důležitá pro život v harmonii. Pocházíme z ní, a někteří se díky ní začínají opět probouzet. Sama víš a cítíš naše kořeny, i když je ještě všechny nemáme obnovené! Začínáme se sdružovat a v tom je síla. Podařilo se nám zachránit dary i učení a tato země nás přijala, i s tím, že na vše i na ni, jsme na chvíli zapomněli. Spojujeme se s prastarými bytostmi - s draky. I oni chtějí obnovit spolu s námi to zapomenuté, to, co tady vidíte. Spojujeme se s bytostmi v dalších dimenzích a oni s námi.

Každý člověk se umí už od malička propojit s pravdou, ať je to kouzlo upéci bez drásání země chleba, nebo vstoupit do krystalu! Tady je uloženo více vědění než v kdejaké knihovně. Tady v těchto stavbách jsou zapsané neviditelné příběhy zkušených lidí s otevřeným srdcem a prosvícenou duší. Tak jak teď k tobě posílám lásku a ty jí cítíš v každém kousíčku své bytosti, je možné odtud posílat stejnou energii do celého světa! Když se podíváš, odtud se můžeme propojit s lidmi, ať budou kdekoli. Kam nás zavolají, tam můžeme obrátit své srdce! Celé společenství je napojeno napřímo na tento zdroj síly a lásky, a jsou nás na tisíce.“ S velkou pokorou pohlédla Agaté vzhůru ke kamenné klenbě a se zvědavostí dítěte se matky zeptala:

„Čím jsem obdařená já, maminko? A co tatínek, jak ho sem dostaneme?“

„Tatínek je zaslepený ve své dobrotě. Chtěl by všem pomoci, aniž by si pár věcí ověřil a našel pravdu. Jsem s ním stále propojená, ale nevnímá mě!“

„Pomohu ti na něj působit a něco mu taky pošleme, aby přišel!“

„Dobře, Agaté, zkusíme vše! A tím právě, tvoje cesta tady nekončí, moje holčičko, drak tě ještě musí odvézt na místo, kde ti předá tvůj dar. Od malička jsi mě udivovala svou trpělivostí a schopnostmi. Jsi stvořená pro zemi, se zemí jsi spjatá a máš moc zemi pomáhat. Je jedno království, které když zachráníš, jako bys zachránila to naše!“

„To se máme zase rozloučit?“ zeptala se smutně princezna.

„Ne tak úplně. Můžeš mě zavolat kdekoli budeš, stačí vyslovit mé jméno. Půjdeš do země, která už není pro temné bytosti zajímavá, už ji využily. Ty jediná můžeš zemi pomoci, aby opět vystoupila z hlubin.“

Agaté se nechtěla pustit maminčiny ruky, ale věděla, že musí odejít. Komorná se rozplakala, všechno se odehrálo tak rychle a nečekaně, bylo těžké to pochopit. Kateřina objala na rozloučenou svou novou přítelkyni a se slzami v očích poslouchala, jak se matka loučí s dcerou:

„Víš, až budeš jasnou matkou dítěte, nebo jiné bytosti či země, pochopíš, že i když je dítě daleko, vždy o něm jeho matka ví!“

Agaté pochopila konejšivá slova a nastoupila na draka. Stačila tak, tak, zamávat a už se vznesli do nebes. Neletěli dlouho, za chvíli se drak začal snášet na pobřeží nedozírného moře. Pod drakem se zvířil písek, a sotva se princezna dotkla nohama pláže, vyštěknul:

„Přes moře máš jít sama. Vlna ti ukáže, kam až můžeš zajít, jen se s ní musíš přes hladinu moře propojit. Když se spojíš s jejím nárazovým dechem, dovede tě až na dno samotné vody a slunce ti ukáže, abys snáze vše uviděla. Přijmi ještě můj dar, dodá ti ohnivou sílu, která sídlí v páteři!“

Drak si sedl na zadní jako pejsek, otevřel tlamu a z ní vyšlehl plamen až k patám princezny. Tam se změnil v malou ohnivou kuličku. Drak otevřel dokořán tlamu plnou zubů, olízl se a poklonil. Pak rozepjal svá křídla a zamířil zpátky do nebe.

„Děkuji za dar a radu,“ zvedla hlavu za jeho ladným letem a po očku pozorovala ohnivý dar za zády.

Princezna stála v písku, před sebou temně modré moře, za zády plamen, a čekala na vlnu. Slunce se nořilo do hlubokých vod a moře připomínalo kovově modrý, široký most. Byl už přichystaný pro ni? Ne, na klidné hladině se nepovalovala ani vlnka, na kterou by mohla nastoupit.

Když do vodní hladiny vklouzával poslední sluneční svit, zkusila, jestli ji voda unese, ale nic. Oheň za zády zesiloval, až se dotkl páteře! Horkost plamene se jí vlévala do celého těla až po konečky prstů. Princezna se chytla posledního paprsku slunce, jen tak, jako by se s ním chtěla pod hladinu svést. Ale nesjela tam ona, na paprsku se zachytila její pozemská duše. Byla stále přítomna na břehu, ale uvnitř sebe cítila dno oceánu. Najednou tam stála rozkročená, ruce drželi slunce a její duše se koupala v moři a srdce samo, objímalo mořské dno. Skrz něho ucítila všechny, proudy vody co se na zemi nacházejí. Její tělo se pohybovalo v jejich rytmech a ve vlasech ji vál vítr, který přinesl první vlnu. Dotyk slunce a ohně ji vlil energii, která, bez jakéhokoli ostychu vykročila na vodu. Slunce se pustila, ale dotyk duše na dně hlubokého oceánu poznání v ní už navždy zůstal.

            Vydala se po lesklé hladině moře a s každým krokem se přibližovala k zapadajícímu slunci. V hloubce pod sebou pozorovala vlnící se mořskou trávu a hejna ryb, potkávala hravé delfíny i mohutné velryby, dokázala vnímat každou vlnu, každou kapku vody a co je v ní.

Náhle se před ní z mořské hladiny vyhoupnul zámek, stojící na malém ostrůvku v širém moři. Z písčité pláže se k zámku vinulo široké schodiště. Beze strachu vstoupila na břeh, pomalu vystoupala po schodech a vešla do zámku vchodem bez dveří. Uvnitř nebylo nic, jen holé stěny. Prošla prázdnými komnatami až k zadnímu schodišti, které vedlo do zpustlých zahrad, obklopených mořem.

Nikdo nikde nebyl, nehořely tu svíce ani louče. Jediné místo, kde si mohla odpočinout, byl skromně zařízený zahradní domek. Ulehla na pohovku s bílým povlečením a krásně se vyspala. Ráno znovu prošla okolí zámku, ale nikoho nepotkala. Studny byly plné vody, a tak vzala konve a zalila povadlé květiny. Den za dnem se tak starala o zahradu a pomalu ji probouzela k životu. Nejdřív rozkvetla louka, která pokračovala za kamenným plotem až k moři, pak ožily stromy a zazelenal se háj na malém kopci. Tak to šlo den po dni. Princezna na zámek skoro zapomněla, tak byla zaujatá probouzející se zahradou. Jen živí tvorové jí chyběli a samozřejmě lidé. Ale to se mělo brzo změnit - jednoho dne odněkud přiletěly včely.

„Vás posílá maminka, viďte?“ pošeptala do rozkvetlých růží Agaté. Včelky bzučely na přivítanou a jejich bzukot jakoby přilákal další tvory. Zahrada ožila, ale nebyl tu nikdo, kdo by hlasem promluvil.  Princezna potřebovala slyšet lidský hlas, a tak zpívala. Květinám, nebi, vodě i ohni, který jí proudil páteří.

Zámek zarůstal pnoucími keři a už z něho zbývaly jen obnažené věže. Jednoho dne byla princezna podivně unavená: tuhle únavu znala, potkávala se s ní v otcově zámku. Seděla na schodech vedoucích do zahrady a přemýšlela o lidech, po kterých se jí stýskalo. Aby překonala únavu a zahnala smutek, šla se projít k moři. Ale delfíni, kteří se od prvního dne nevzdálili od ostrova a svojí radostnou povahou jí jako jediní dělali společnost, dnes nepřipluli.

Vrátila se do zahradního domku a únavou přece jen usnula. Zdálo se jí o rodičích, o kamenné zemi s draky a nakonec se sen spojil s realitou, a ona se procházela uzdravenou zahradou kolem zámku. Došla k jedinému stromu, který zůstal suchý, a opřela se o něj zády, jestli neucítí mízu.  Pohladila jeho kůru a v tu chvíli se probudila. Sen byl tak živý, že ještě cítila pod rukama drsný povrch kůry.

Znala ten strom, chodila okolo něj každý den cestou ke studni, nebylo možné ho minout bez povšimnutí. Přistoupila ke kmeni a zeptala se:

„Co jsi mi chtěl říci tím snem? Jak to tak, jak to v pohádkách bývá, jsi zakletý princ toho to království?

„Ano, jsem,“ ozvalo se z uschlé koruny.

Hned onoho večera, kdy vstoupila poprvé na ostrov, ji to napadlo! Pohrávala si s tou myšlenkou a stále čekala, kdy se objeví ten, který je tu zakletý. Ale časem si říkala, že je popletená samotou a pohádkami. Otočila se ke stromovému princi a zeptala se zpříma:

„Řekni, proč jsi zakletý?“

„Nechával jsem vše na druhé a přestal jsem se o cokoliv starat, srdce mi zatvrdilo. Je to tak lehké nepostavit se za sebe a nechat mluvit jiné! Užíval jsem si jejich vynalezu, jak zušlechtit uměle sebe i krajinu. Lidé, to tak, ale nechtěli, proto odešli, příroda zásahy druhých skoro zahynula. A temnotu, tu, už to tady nebavilo, neměla co brát a tak zmizela. Ostrov se propadl do vody a naše spojení s jiným královstvím zmizelo na dně moře.

„Tady byla země?“

„Ano, nebývali jsme ostrov, jen cíp z pevniny vystrčený do moře!“

„Povídej dál, máme čas, kdo tě dostal do suchého stromu?“

„Moje, svědomí, teď už vím, že je moudré. Stojím tu a nemohu se ani hnout, nemohu udělat vůbec nic! Kdysi moc chtělo, abych se pohnul, ale já byl tak tvrdohlaví!“

Hlas zakletého pána této země utichl a princezna najednou nevěděla, co říci. Sedla si na kámen pod stromem a její bosé nohy se prsty prohrabovaly hlínou. Byla hnědá, vlhká a voněla životem.

„Jak ti mohu pomoci, abys zase mohl chodit po zemi, našel svoje svědomí i království?“

Strom mlčel a pozoroval palce dívky, které už byly celé zahrabané v hlíně.

„Nevím sám.“

„Tak počkej, potkala jsem národ, který se umí na dálku propojit s každým člověkem a pomoci mu v tom, co žádá. Vlastně už to udělal, proto tady jsem! Žádal jsi o pomoc?“

„Ano, žádal a jak úpěnlivě! Prosil jsem každý den a vím, že tě ke mně někdo poslal, jak jinak by ses tu objevila?“

„Máš pravdu, nevěděla jsem o tomto království, ale znám podobné, pocházím z něho!“

Princezna si přiložila si dlaň mezi obočí, tam, kde sídlí třetí oko, a vyslala signál do země Mozaiky:

„Posílám pozdravení holčičko, a jsem ráda, že jsi našla správce té země, Jeho svědomí je uložené hluboko v kořenech buku. Musí ho vzkřísit a v podobě mízy přelít do větví. Až najde v sobě sílu, jakoukoli, pomůžeš mu.“

Agaté nerozuměla poslední větě maminčiny rady, ale aspoň se dozvěděla, kde hledat.

„Děkuji, mami, a těším se na shledání,“ poslala vzdušnou pusu Agaté.

Sundala si ruku z čela, vrátila se ke stromu a vše mu vypověděla. Ale už na ni nepromluvil. Seděla na kameni a čekala, jestli pán ostrova najde sílu, ale nic se nedělo, Ani ten den, ani další!

Třetí den se vrátili delfíni. Agaté se procházela po hladině moře, hrála si s nimi a povídala jim, co ji trápí.

„Míza proudí ve stromu jako voda, a vy v ní celý život žijete, pomozte mi pochopit, jak můžu tomu stromu pomoci?“

Delfíni kroužili v kruhu kolem dívky a vystrkovali z moře čumáčky.

„Jeho míza je tuhá, skoro zkamenělá, strom, do kterého se zaklel, je už na troud suchý, je nám líto, přítelkyně naše, není mu pomoci. Nenapadá nás, jak oživit strom, který nevydržel déle čekat,“ odpověděli delfíni.

„A ten zakletý princ už není naživu? Řekněte! Dlouho na mě nepromluvil!“

„Ne, je živý, jen už nemůže mluvit, jeho poslední slova mu vzala zbytek sil!“

„Takže už je pozdě?“

„Na co pozdě? Na co pozdě?“ ptali se delfíni, jeden přes druhého.

Princezna si sedla na hladinu moře a smutně řekla:

„Na záchranu této země, i té mé!“

Delfíni ale neodpověděli, jen s účastí a láskou pozorovali dívku, která seděla na hladině, jako by moře bylo i jejím domovem.

Princezna se vrátila se do zámku a stromu se raději vyhnula. Byla smutná až do hloubi duše. Zklamala jsem matku zemi i pána tohoto ostrova, nezachránila jsem ani tatínka, honilo se jí hlavou.

Najednou, přes třetí oko, uslyšela maminčin konejšivý hlas.

„Agaté, milované dítě, nechci, aby ses dostala do spirály viny, už to není třeba. Každý probuzený člověk má kolem sebe blízké lidi a jejich pomoc. Chci, ti říct ještě o jedné možnosti, kterou bys mohla zkusit. Posílám za tebou draka, aby ti přinesl druhý dar.“

Nad hlavou princezny zašustila křídla a na schodiště před zámkem se snesl modrofialový drak s hřívou vlající ve větru. Přiběhla k němu a objala ho okolo krku. Zavrněl na pozdrav a vyštěkl:

„Bude to trochu nezvyklý dar, možná ti způsobí i bolest, ale jiné cesty už není.“

Šli spolu ke stromu. Tam se drak zapřel předními i zadníma nohama do země, vystrčil hlavu, jak nejdále mohl, a jediným výdechem plným ohně strom spálil.

Princezna vykřikla úlekem a děs se jí zrcadlil v očích! Přece jen si po celou dobu představovala krásného prince z masa a kostí, skrytého pod kůrou suchého stromu.

Drak odstoupil stranou a pozoroval, jak si Agaté klekla k doutnajícímu popelu.

„Co teď?“ vydechla bezradně.

„Vybrala sis mě tam u portálu lásky od tvé matky a dala jsi mi důvěru v tom předat ti i tento dar. Věřila jsi mi, i když si nevěděla, jaký ten dar bude. I já v tebe věřím a vím, že ty jediná sama víš co dělat. Fouknul ji lehce do vlasů svůj uklidňující horký dech a odletěl. Teplé vlasy se jí urovnali na ramenou a ona se rukama prohrabával popelem, nevědomky ho mísila s vlhkou půdou. Plakala, nad sebou nad svým královstvím i nad pánem této země. Slzy soucitu a lásky se mísily s úrodnou půdou i s teplým popelem.  A tento kdysi silný strom, měl i své plody. Které čekají v zemi na příhodnou chvíli. A země si jedenu z nejsilnější bukvic, právě teď vybrala! A předala jí, to nejlepší co kdysi strom ukrýval ve svých kořenech. Oheň bukvici ohřál místo slunce a ruce Agate pro ni, připravili živnou půdu. Dvě dlaně našli v zemi, zelený klíček podobný rostlině. A ústa Agaté s něhou k ní zašeptala:

         „Vyroste z tebe strom a staneš se opět princem?“

„Už se stalo!“ uslyšela Agaté známý hlas který pokračoval:

„Žár ohně v kořenech rozpustil mé zkamenělé svědomí, a to se vpilo do země. Ta našla nejsilnější plod a nechala mě z něho vzejít. Pomohla jsi mi ty, ty, která jsi tak silně propojená se vším živím! Pomohla jsi mi, abych tady před tebou mohl stát“

Přes svit slunce se překvapeně podívala na muže, který stál před ní. Vzal její ruku a přes vrstvičku hlíny na její dlani ji políbil. Byl tak krásný a milý, až se princezně tajil dech, ale přeci jenom promluvila:

„A jak jsi našel sebe a svou sílu?“

„Poslala jsi mi něco, co je silnější než já sám.“ Princezna vstala a muž ji pohladil po vlasech. V očích se jim zrcadlila láska a v jejich tělech se rozhořel oheň, který nejde uhasit.

Až do západu slunce seděli na stejném místě a dívali se, jak jim před očima roste mladý strom.

Příroda na ostrově už nepotřebovala žádnou pomoc, stejně jako ti dva zamilovaní. Když strom vyrostl a zmohutněl, země vystoupila z moře, a přestože na ní byly jen skály omývané slanou vodou, ti dva věděli, že si sama poradí.

Když se setmělo, princezna Agaté zavolala na draka a zeptala se něžně:

„Půjdeme domů, Pavle?“

„Ukaž mi svůj domov, Agaté, nikdy jsem ho neměl.“pošeptal jí do ucha princ.

Drak je odnesl do země Mozaiky, kde na ně čekal spolu se svou ženou i král Jaroslav.

Jak byl rád, že vidí milovanou dceru tak živoucí a šťastnou! Vyprávěl jí, co se stalo v království poté, co jí drak odnesl ze střechy zámku. Oči mu svítily světlem lásky, kterou opět cítil. Musel ji však objevit přes boj, jinak to v jeho království nešlo. Jednoho dne povstali jeho poddaní a odmítli poslouchat horu našeptávačů a zlovolných rádců. Král sebral odvahu, postavil se do čela těch, kteří bojovali proti zlu, chamtivosti a lenosti, a s pomocí své ženy zvítězil.

Temnota se rozpustila ve světle, většina rádců se zhroutila do sebe a ponořila se do vlastního pekla sebepoznání.

Král vyprávěl Agaté, co už pochopil a změnil, co je ještě třeba do pořádku, ale teď chtěl být u ní, obejmout ji a říct, že je vše tak, jak má být!

Oslavy, trvaly tři dny a tři noci, hodovalo se a slavilo. V celé zemi byly domy ozdobené stužkami, které dřív Agaté nosila ve vlasech. Teď už je nepotřebovala, protože se v nich usídlilo nebe prince Pavla a dračí vítr. Oba stáli věrně po jejím boku, když potřebovala podržet, tak jako každá žena. I když drak si sem tam odskočil do země krále Pavla, aby pomohl oživit holou zemi vyzdviženou z mořských hlubin. Nebýval tan však sám, nakonec se tam v opuštěném zámku usídlila celá jeho početná, dračí rodina.

 

Líbí se ti pohádka?

Reakce na pohádku

Další pohádky

dech stromu

napsal(a) Helena Dostálová pro Pro všechny...

Příběhy jedné malé nouchy .…

napsal(a) Barbora Jistebnická pro Pro děti, které rádi naslouchají čteným pohádkám nejen od rodičů ( od 3let )

Ponorka v kuchyni (ze…

napsal(a) Elvína pro nejmenší
× 
Kresba