Maminka píše pohádku

Líbí se ti soutěž? Dej

Zaslat pohádku Pohádková soutěž
Vyhraj a vydáme tvou pohádku knižně!

Pohádka

Líbí se ti pohádka?

Nakreslil(a) Valentýna Pichová

napsal(a) Simona Nyklová pro všechny

Hvězdička Amálka byla tůze velká parádnice. Nemyslela na nic jiného, jenom na to, jak ji to moc sluší. Každý den se koupala v měsíčním svitu, protože chtěla zářit ze všech hvězdiček nejvíc. Své lehoučké šatičky z mléčné dráhy si pošila střípky z té nejkrásnější komety, aby se celá nádherně leskla a mohly ji v noci vidět všechny děti. Byla prostě ozdobou každého nebeského plesu a dokonce sama Večernice na ni žárlila. Jen pán noční oblohy Měsíc s ní měl velké starosti. Ona totiž každá hvězdička má své povinnosti. Žádná hvězdička není na obloze jen tak. Co by to bylo za pořádek, kdyby každá skotačila po noční obloze sem a tam a měnila tím hvězdná znamení.

Zase se blížil půlnoční nebeský ples, na kterém Amálka nemohla chybět. Už od rána se činčala a neustále rozčesávala své dlouhé zlaté vlásky. „Ty šatičky z polární záře mi musí tak slušet. Škoda že se nevidím,“ litovala se Amálka. A jak tak zvesela poskakuje a dělá různá pukrlata, najednou se uvidí dole na zemi. Spatřila totiž svůj odraz ve vodní hladině rybníka Šeberáka. Hladina se třpytila jako zrcadlo a není divu, neboť zde hospodařil vodník Brekula přísnou rukou. Štiky si musely čistit zoubky každý den, kapříkům se musely třpytit šupinky a žabí orchestr musel ladit. Lekníny Brekula omýval ranní rosou, takže měly květy velké a voňavé. Byl to ten nejkrásnější rybník široko daleko. A jak se tak Amálka naklání, aby se v něm celá viděla, najednou ji podjedou botičky z červánků a ona rychlostí blesku míří k zemi. Ozvalo se velké žbluňknutí, zasyčení a na rybníku se udělaly obrovské kruhy. Vodník Brekula se strašně leknul, zprudka se posadil na postel a celý rozespalý kouká, co se to v jeho rybníku děje. „Spadla k nám hvězda! Hvězda k nám spadla!“ křičely potápky. „Rychle, rychle!“ překřikovali je líni. „Cože?“ ptal se rozespale Brekula. „Co je to za hloupost? Co by dělala hvězda u nás v rybníku? Vždyť hvězdy neumí plavat,“ brumlal si pro sebe. Ale zvědavost mu nedala a jen tak v nedbalkách vyplul na hladinu. A co nevidí. Na levém břehu je rušno jako za pravého poledne. Teta užovka, celý žabí sbor, sousedi ježci i rodina bobrů, dokonce i paní můra s dcerou a uprostřed toho davu mezi sedmikráskami sedí zmáčené uplakané stvoření. „Kdo jsi?“ zeptal se zhurta Brekula. „Já? Já jsem prosím hvězdička Amálka. Ta nejkrásnější hvězdička z celého vesmíru.“ „Ty?“ zasmál se vodník a okamžitě se přidali i ostatní. Jejich smích ale přehlušil hvězdičky nářek. Plakala tak hlasitě, až to probudilo i starou sovu. Slzičky ji stékaly po tvářičkách a padaly do trávy, kde už byla pořádná louže. Byl to smutný pohled, až srdce bolelo. „No tak neplakej. Osušíš se a vrátíš se zpátky,“ něžně ji Brekula pohladil po mokrých vláskách. „Ale to já právě neumím. A když se nevrátím do svítání, tak už se mi nebeská brána nikdy neotevře,“ plakala dál Amálka.  „No, to bych se na to podíval. Svolávám rybniční výbor a lesní nejvyšší radu,“rozhodl Brekula. Doběhli vzbudit mazanou lišku i mouchu Kamilu, která roky žila v městské knihovně a tak byla považována za nejchytřejší. Dorazili i pán lesa jelen Kopýtko a zástupce ptactva havran Černomrak. Vodník Brekula se vyfiknul jako do tanečních. Není divu, vždyť takové shromáždění les dlouho nezažil. Dokonce si na fráček připnul ten největší blatouch od horního potoka. Všechny pařezy byly obsazené a tak mohla rada začít. Havran Černomrak dostal nápad, že vezme hvězdičku do zobáku a vyletí s ní až k měsíčnímu svitu. Ale i když se hodně snažil a letěl tak vysoko, až ho křídla i zobáček bolel, k nebeské bráně nevyletěl.  „Já, já umím uplést tak dlouhé a pevné lano, že po něm může Amálka vyšplhat, až do nebeských výšin,“ chlubil se pan pavouk. I když pletla celá jeho pavoučí rodina a lano bylo dlouhé přes celý les, k nebeské bráně také nedosáhlo. O pokus se přihlásil i žabák Skokan, který chtěl zkusit skočit tak vysoko, až by se dotknul hvězd. Ale i když se snažil jako o život a překonal i svůj dosavadní rekord, tak vysoko nedoskočil. Zvířátka vymýšlela různá řešení, nápad střídal nápad, ale noční nebe se zdálo tak strašně daleko. Amálka začala být úplně zoufalá. Noc pomalu ustupovala a o slovo se hlásilo ráno. „Jakmile kohout ve vesnici dvakrát zakokrhá, už nikdy neuvidím své sestřičky. Už navěky budu bloudit úplně zhaslá světem,“ naříkala hvězdička. Všichni seděli bezradně kolem Amálky a jen nešťastně vzdychali. Když už si mysleli, že je všechno ztraceno, mezi rákosím se prohnala meluzína. „A na mě jste zapomněli! Na mě jste si nevzpomněli! Urazit bych se měla!“kvíjela meluzína. Řeknu svému bratrancovi vichru, to ten prohání mraky sem a tam. To on vyletí až k nebeské bráně. A jak řekla, tak udělala. V minutě se stromy skláněly až k zemi, listí šumělo a na hladině se udělaly vlny, jak si s nimi vichr Petr pohrával. „Fííííííí, fíííííííííí. Někdo mě volala? Někdo mě potřebuje? Fíííííííííí, Fíííííííííííííí.“

„To já, hvězdička Amálka. Botičky z červánků mi uklouzly a já z nebe spadla na zem. Pokud se do prvního zakokrhání nevrátím na oblohu, už navždy budu bloudit světem. Prosím, pomoz mi,“ prosila hvězdička Amálka tak nešťastně, že se musel každý smilovat. A protože vichr Petr byl ten nejspravedlivější vichr na světě, který rozfoukával černé mraky, tam kde dlouho pršelo a zase přihnal deštivé mraky tam, kde bylo sucho, až praštělo, souhlasil, že Amálku zanese až k nebeské bráně. „Drž se pevně a ukazuj mi cestu, fíííííííííííí, fííííííííííííííííííííí.“ Amálka se držela, jak nejsilněji mohla a prosila pana Měsíce, aby jim dal znamení. A i když se Měsíček hodně zlobil na tu malou nezbednicí, poslal na zem svůj nejdelší měsíční svit, aby vichr Petr věděl, kudy má foukat. A ten foukal z plnýchplic a možná ještě silněji, až donesl Amálku k nebeské bráně. Bylo to v poslední chvilce, neboť svítání už zavíralo noční bránu. Amálka rychle poděkovala, dala vichru větrnou pusu a zmizela za velkými vraty. Sestřičky hvězdičky přemluvily pana Měsíce, aby ji trošku posypal měsíčním svitem, aby zase krásně zářila.

A hvězdička Amálka? Ta si od té doby dávala velký pozor, aby nespadla z nebeských výšin. A když se podíváte na noční oblohu, tak někdy bliká, to jak zdraví své přátele od rybníka Šeberáka, na které nikdy nezapomněla. A ty hvězdičky, co občas vidíte padat k zemi, tak to jsou malé nezbednice, které chtějí zažít stejné dobrodružství jako Amálka. 

Líbí se ti pohádka?

Reakce na pohádku

Další pohádky

Zapomenuté království…

napsal(a) život pro pro všechny

Jablko

napsal(a) Helena Dostálová pro Pro všechny...

Dech stromu - 1. díl

napsal(a) Helena Dostálová pro Pro všechny...
× 
Kresba