Maminka píše pohádku

Líbí se ti soutěž? Dej

Zaslat pohádku Pohádková soutěž
Vyhraj a vydáme tvou pohádku knižně!

princ Marek a jeho princezna

Líbí se ti pohádka?

Nakreslil(a) Anežka Horáková, 6 roků

napsal(a) namět Bára Štěpánová pro všechny

Princ Marek a jeho princezna

 

Kdesi mezi lesy se nacházelo Spokojené království krále Vladimíra a královny Zvěslavy. Měli se nádherně a k naprosté spokojenosti jim nechybělo nic…. Spíše přebývalo… U dvora stále žil jejich syn. Byl to kluk jak jedle, se vším děním v království srozuměný, poctivý, a přihlédneme-li k jeho věku devatenácti let, i celkem rozvážný. Jen se mu z hnízdečka rodičů moc nechtělo. Musel by z domu vyletět a vletět do starostí s královským trůnem, který mu měl za nějaký čas náležet.

Při svých cestách za poznáním se po rozličných dobrodružstvích vždy rád navracel do rodného zámku na soutoku dvou řek… Jeho velkou zálibou, která mu činila nemalé potěšení, bylo řezbářství, kterému ho naučil velmi starý strýc Emil. Princ se věnoval této činnosti už od malička. Rád si hrál se dřevem a to mu pod rukou vzkvétalo do podoby věcí, lidí i rostlin… Když se vrátil ze svých toulek domů, byl stále v dílně, zahleděný do svých figurek. Poslední dobou již nic jiného nevyřezával než dívky a princezny, které se sobě pranic nepodobaly. První byla z břízy, ze stromu, který se ženě podobá nejvíc. Druhá ze smrku, to je strom, který je měkký a poddajný. Třetí z dubu, do kterého jen tak nezakrojíte, a svou tíhou spíše připomíná kámen. Čtvrtou vyřezal z jedle…

Princ se jmenoval Marek a už nějakou dobu podvědomě věděl, že někde v dálce ho čeká ta, co jí z voňavého dřeva vyřeže srdce z lásky.

A tak se k velké spokojenosti rodičů, i když to maminka dost oplakala, vydal hledat, co jeho srdci zatím chybělo. Tentokrát se ale rozhodl jet sám, jen se svou brašnou, která skrývala největší tajemství jeho života, zatím ještě neobjevené… A s koníkem, který se barvou podobal noci, a jmenoval se Adar.

Vyjel za úsvitu směrem ke království Zlatých vrchů, které bylo nejblíže, a dobře věděl, že tam své zatím nezadané srdce prozkoumá poprvé…

Jel lesy, které se rozprostíraly mezi oběma královstvími, a těšil se, co vše objeví…

Když přijel do nádherného panství, nahmatal v torbě figurku princezny, kterou vyřezal v době dospívání z krásné břízy… Měla nějak nostalgicky přivřené oči. Usmál se nad svým výtvorem a připomněl si, jak byl v té době pošetilý, ponořený do snění umělce.

Do zlaté brány vjel v dobré náladě a s úsměvem na rtech… Ale vzápětí mu úsměv úplně zmizel z tváře. V království bylo vše šedé a černé, všude zasmušilí, smutní lidé. Když vjel do královské zahrady, i květiny klopily hlavy nad tou posmutnělou náladou kolem. Do paláce a uvítacího sálu se dostal přes šedivé koberce a s nedočkavostí se zahleděl na dívku, stojící vedle královských rodičů…

Princezna i ve svém smutku vypadala krásně a tak nějak tajemně. Ale pro samý pláč se na našeho prince ani nepodívala. Marek se představil, a když chtěl princezně Fňukalíně políbit ruku a dát jí krásný dar ze dřeva, utekla ze sálu. Princ nějak vytušil, že je po námluvách… Její otec král Jindřich se za Fňukalínu omluvil, že si šla poplakat k chůvě, a jestli Marek chce, ať pobude s velkou lítostí na zámku. Marek poděkoval a vysvětlil králi, že musí v tuto chvíli opravdu odjet. Král se ještě více rozesmutněl, protože Marek nebyl zdaleka první, kdo tak narychlo odjížděl…

Princ ještě předal králi svůj dar, krásně vypracovanou sošku princezny z bílého dřeva. Jak nejrychleji mohl, vyhledal ve stájích svého koně, který už také věšel hlavu, a tryskem uháněl pryč, do dalšího království…

Skoro ani nedýchal, když zastavil před branou velkého města s rozesmátými lvi na sloupech. Hned vedle cesty, která vedla do zámku, seděla rozesmátá kočka, to Marek ještě nikdy neviděl. Lidé se už z dálky na něj usmívali a podávali mu ruku na seznámení, ještě dřív, než sesednul z koně… V hostinci, kde si princ objednal bramboračku, byl hospodský tak rozveselený, že mu bylo vidět až do žaludku… Marek vlastně ani nevěděl, čemu se tak rozpustile směje. Dojedl polévku, zaplatil a snažil se vymanit z dobrosrdečného sevření velkého hostinského. Oddychl si, když zavřel dveře hospůdky.

Do zámku vešel vraty, která svým stavitelským mistrovstvím připomínala otevřená rozesmátá ústa… Všude kolem se tančilo, zpívalo a smálo, to hlavně… Úsměv doširoka měla také princezna, na tváři rozkošné dolíčky. Aniž by se vzájemně představili, vzala prince do tance… Tanec byl jako vír, opojený smíchem. Princ trochu pokulhával za princeznou, která vířila do kolečka a pak už jen okolo něho pobíhala… Když ho z kola konečně propustila, oddychl si…

Vzápětí se k němu hrnuli rozesmátí rodiče princezny Řehtalíny a on už věděl, že se úsměvu nevyhne, a proto se zdvořilou úklonou zakryl svou tvář. Byl vydán napospas všeobecnému veselí, okamžitě ho všichni počali objímat, tisknout mu vřele ruce… Princ si uvědomil, že i tady, v království Rtů do úsměvu, se bude muset ze své přítomnosti omluvit… Jeho kůň, jakoby začal rozumět, stál již před bránou zámku a zvesela na prince zařehtal, ať honem bere nohy na ramena.

„ Děkuji, ti můj věrný koníčku,“ pohladil ho po hřívě. Druhou vyřezanou sošku princezny postavil k zadní straně brány a ujížděl pryč.

Jeli loukami a údolím, které se rozprostíralo do dálky, až uviděli na kopci překrásný palác princezny. Té, která v brašně na boku koně vypadala jako zvučný dřevěný nástroj a její tělo se pružností a útlostí podobalo spíše flétně než lidskému stvoření. Princ se po dlouhé době pousmál a zrychlil krok svého věrného koně.

Když vjeli do krajiny plné zvířat a zpěvného ptactva, ohromila je neuvěřitelná hojnost zvuků. Jak kdyby tu stále někdo na něco hrál. A nebyli daleko od pravdy. Když projeli bránou, rozezněla se všude prazvláštní křiklavá řeč, i prazvláštní řev. Nikde nebyl ani kousek ticha, všude něco hulákalo, lépe to říci nešlo, a když se odněkud ozval hlubší tón, byly za něj naši pocestní rádi. Kůň poděšeně uskakoval, až ho Marek musel nechat na nádvoří pod šumivými lípami.

V paláci, kde byla spousta nástrojů a přemnoho pěvců a křiklounů, pobíhala dívenka tak útlá, že stačilo zafoukat a vznesla by se do vzduchu. Ale její hlas byl mocný a vysoký zároveň, že uši by se rády někam schovaly nebo zavřely, kdyby měly víčka či malinkaté dveře. Jak princezna hosta spatřila, rázem vydala tak pisklavý zvuk, že se na chvilku otočil každý… Náramně ji potěšila pozornost i pocit důležitosti a šla dál k Markovi, který pro jistotu pomalinku couval a o seznámení s ní ztrácel zájem.

„Víííítááám váááás,“ zazpívala a zakřičela princi Markovi do ucha a svým důrazným hlasem se představila: „Jsem princezna Křikulína a budu vám dobrou ženou, princi můj milovaný.“

To už Marek věděl, že se ocitl v pěkné bryndě, a snažil se s křikem, který se nemohl rovnat okolí, utéci. Chytil poplašeného koně, který se utrhl od stromu, a i když to bylo velmi nezdvořilé, dal se na úprk před královstvím, kde křik je výsadou králů…

V brašnně na boku koně mu zbyly dvě dřevěné loutky a vypadaly obě celkem v pořádku. Princ se trochu uklidnil, posloucha, jak ve větvích šumí vítr, a uvědomil si, že už nastal večer. Rozhodl se, že se v blízké vesnici posilní a najde si nocleh. Když míjel malý zájezdní hostinec, zdálo se mu, že je tu vše v pořádku. Otevřel dveře, oddechl si a požádal o jídlo a nocleh. Lidé, kteří seděli okolo stolu, i hostinský se skoro nepohnuli z místa, jejich nezájem o nového hosta byl jako z nějakého omámeného snu. Za pultem s klíči od pokojů seděla rozměrná dáma, a když požádal o pokoj, ukázala jen na háček s číslem šest. Po chvíli princi došlo, že mu klíč asi nepodá, a tak si pro něj došel sám… Vše bylo pomalé až ospalé a ospalost přišla i na Marka. Večeře se po dlouhém čekání ani nedočkal a i s kručícím žaludkem usnul, jako když ho do vody hodí.

Když se probudil do ospalého rána, už se mu za princeznou tohoto království ani nechtělo, ale zdravá zvědavost ho přesvědčila, že to má ještě zkusit. Kůň, snad omámený ze sena nebo z vody, ho nechtěl nosit, a tak do nedalekého zámku vyrazil po svých. Cestou snědl pár jablek a jak se k němu zámek přibližoval, jeho touha se seznámit byla málem ta tam.

Do zámku přišel až po obědě, kterého se, jak všechno okolo nasvědčovalo, asi nedočká. Zámek byl sešlý, i když zlatem vykládaný, dveře oprýskané, i když z nejdražšího dřeva a princezna Loudalína krásná, i když se její pohled nedal ani zachytit, natož aby prince přišla přivítat. Její otec jen pokynul rukou a matka princezny se lehce pousmála a zase se zabývala nějakou výšivkou. Princ se na chvilinku posadil vedle mladé krasavice a zkoumal její nepřítomný pohled, který neměl sílu se zvednout z podlahy. Než si Loudalína přehodila nohu přes nohu, trvalo jí to několik minut a ještě přitom zvířila prach, který byl všudypřítomný. Princ vzal třetí loutku vyřezanou z dubového dřeva, položil ji princezně do dlaní a pomyslel si. „Třeba si jí někdy všimne…ale možná také ne.“

Když se vracel zahradou plnou jabloní, podivil se nad nedozrálými a přitom už svraštělými jablky na stromech, jejichž větve se klaněly až k zemi. Pomalým krokem opustil toto království a v srdci věděl, že navždy.

Poslední princeznu, kterou vytesal teprve nedávno, už ani nevyndal z brašny, aby se na ni podíval, a jen tak nazdařbůh jel krajinou. Teprve po chvíli si všiml, že začalo svítit slunce a krajina ho vybízela k odpočinku pod jedlemi, které voněly vůní vánoc. Marek měl ty stromy rád, jejich dřevo bylo měkké jako máslo, když do něho zakrojil své nástroje. Čím déle ho

opracovával, tím více vonělo, a po dokončení práce bylo tvrdé jako vybroušený drahokam. Vzpomněl si, že z jedlového dřeva vyřezal čtvrtou princeznu, ale neměl chuť ji vytáhnout na světlo. Uvědomil si, že hledání posledního království nechává spíše na náhodě než na svém rozhodnutí.

Jel tři dny a bylo mu, jako kdyby se nemohl rozhodnout, jestli nenavrátí domů nebo pojede dál. Ale princezny v brašně byly čtyři, tři z nich už poznal na vlastní oči. Proč by měla ta poslední, u které byl ostatně ohlášený, být něčím ošizená? Po urputném zvažování a přemýšlení si nechal rozhodnutí na ráno a ulehl v jedlovém háji. Zdálo se mu o slavících a o moři s průzračnou vodou a o lásce, která je pro něj zatím jen záhadou… Když se k ránu probudil, všude se leskla rosa, jen okolo jeho stromu a místa, kde spal, bylo sucho a teplo. Jako by ho větve stromu ochraňovaly. Zavolal svého věrného koně, který se pásl nedaleko, a po krásném snu se mu zachtělo prožít nové dobrodružství…

Ještě chvíli šli s Adarem bok po boku, až dorazili na kraj lesa, odkud se rozprostíral nádherný a široký pohled do krajiny. Zámek poslední princezny byl na dohled. Z brašny na boku koně jakoby vykukovala poslední panenka ze dřeva a princ ji konečně vzal do rukou… Pěkná práce, pochválil svou zručnost a opatrně, aby konečně mohl předat svůj dar, ji uložil zpět do brašny, kde jich ještě před několika dny leželo několik.

Za hodinu dorazil k zámku, a když se otočil k místu, kde před chvílí stál, ukázal se mu čarokrásný pohled. Už se nerozmýšlel a vstoupil z nádherné zahrady do prostorného zámku plného oken, přes které byli vidět a slyšet zpěvní ptáci. Chodby pokrývaly koberce s květinovými vzory a lidé, které cestou potkal, zdravili s jemnou úklonou nově příchozího. Znenadání tu byl i ohlášen a uveden před královský trůn do přijímacího sálu. Když vešel, sevřelo se mu poprvé srdce… Sál šuměl hovorem dvořanů a na druhé straně místnosti se usmíval král, jeho žena a dívka nevýslovně krásná. Pomalým krokem přecházel sál a měl dojem, že se po dlouhé době opět vrátil nohama na zem.

S úklonou a pokorou, kterou pocítil ve svém srdci, se představil a zeptal se, jestli před ním poslové doručili jeho přání navštívit ctěné království a poznat členy rodiny. Král Bořivoj promluvil jako první. Přivítal ho srdečně a představil také svou ženu Blanku, pak se poklonil a drže za ruku svou dceru sestoupil z trůnu k Markovi a pravil: „To je Dominika, má jediná dcera a radost nás obou,“ a usmál se na královnu.

Marek zůstal stát v němém úžasu… srdce mu bilo jako zvon a v tichu, které kolem nastalo, bylo snad i slyšet. Král se s jemným pousmáním vrátil ke královně Blance… a té, při poznání začátku lásky dvou mladých lidí, ukápla malá slza na okraj šatů. Marek políbil princezně ruku, a jak sám poznal podle zčervenalých tváří, ani ona nezůstala lhostejná k jeho upřenému pohledu...

Společně se šli projít do zahrady a Marek pod dojmem všeho, co zažil, netrpělivě spustil… „Dominiko, smějete se?“ „ Ano, a jak ráda!“ pravila rozpustile princezna a zatočila se do kola, až se jí sukně rozvlnila okolo nohou. „A pláčete?“ „Ano, když moje srdce potřebuje úlevu od trápení, anebo když mám tak obrovskou radost jako teď! Smála bych se a plakala zároveň…“

„A prosím, poslední otázku, má milá Dominiko, co když se vám přihodí, že tělo a mysl vypoví službu…“

„Zeptám se srdce! A to mi teď povídá, že jste mi blízký, jak kdybych vás znala sto let, a vaše otázky mě potěšily, znamenají, že vám nejsem lhostejná a chcete mě poznat blíž…“

„Ano, to všechno chci. Ale chtěl bych víc… Prosím, staňte se mojí ženou a královnou! Smějte se a plačte, jak vám je libo, a až se vám někdy ztratí hlava v oblacích, moje srdce vás pomalinku vrátí na zem a tam, v mém náručí, můžete spočinout navěky.“

Láska se zrodila z poznání a ti dva, co měli vše, ji můžou dát i těm, co lásku teprve hledají…

A vyřezaná princezna Dominika? S tou si brzy budou hrát jejich děti, které budou plakat, když se zraní, smát se vlastně stále a srdce, to neztratí nikdy…

Líbí se ti pohádka?

Reakce na pohádku

Další pohádky

Dech stromu

napsal(a) Helena Dostálová pro Pro všechny...

Pohádka

napsal(a) Simona Nyklová pro všechny

Dech stromu - 1. díl

napsal(a) Helena Dostálová pro děti
× 
Kresba